Nikdy neříkej nikdy. To je častá rada, zaznívající obvykle od takových lidí, kteří už mají nějaký ten rok života za sebou a tuší či vědí, že pohyb existence někdy vyvrátí i naše nejpevnější předsevzetí a sebevědomé deklarace. Nakrásně můžeme být přesvědčení, že některé věci my jistě nikdy neuděláme, s některými lidmi se nikdy nerozdělíme nebo naopak neusmíříme, že po některých cestách se naše kroky nikdy nebudou ubírat – někdy stačí jen chvíli počkat a všechno může být jinak. Z určitého odstupu se až může zdát, že svět je něco jako gigantický kaleidoskop, ve kterém nakonec dojde na všechny myslitelné kombinace a scénáře, byť by byly sebeméně pravděpodobné. To by nemusela být zas tak špatná zpráva. Znamenalo by to, že běh našeho světa není přetíženě osudový. Že všechno nese pouze punc určité dočasnosti a předběžnosti. Navíc je zřejmé, že pro člověka je velmi užitečné, když je občas ze svých jistot vyveden. Třeba takový apoštol Petr. Scénáře, které se mu zdály pro budoucnost nevhodné, měl často tendenci označovat za nemožné. Když začal Ježíš mluvit o svém blížícím se utrpení, Petr měl hned po ruce ráznou predikci: „Pane, to se ti nemůže stát!“ (Mt 16,22) A později zas s podobnou jistotou prohlásil: „Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne!“ (Mt 26,33) Z pokračování evangelijního textu víme, jak krátkou trvanlivost tato Petrova slova měla.
Slovo „nikdy“ ale nemusí mít jen podobu netrefné předpovědi budoucích událostí. Může se obracet i k minulému a s hořkostí vyjadřovat pocit utrpěné křivdy. Takto si stěžoval otci zdárnější z bratří v podobenství o marnotratném synu: „Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.“ (Lk 15,29) I taková nikdy asi známe z vlastní zkušenosti. Občas se rozhlížíme po krajině vlastní minulosti a náhle propadneme pocitu, že něco, co se mělo stát, něco, s čím jsme najisto počítali, se neodehrálo. Nebyla naše víra naivní a neukazuje se teď jako falešná, když k nám Hospodin nikdy nepromluvil, nezasáhl do běhu našeho života, neodměnil nás za naši vytrvalost?
Oproti lidské snaze vymezit pomocí slova „nikdy“ jasné pole toho, co se smí stát, stalo nebo stane, zdá se Boží jednání jako nepředvídatelně proměnlivé. I Bůh v Písmu občas mluví jako zhrzený a zklamaný člověk a zdá se, že má v plánu jednou provždy si nás vymazat z telefonu. Znovu a znovu ovšem v Písmu narážíme na momenty, ve kterých rozhorlený Hospodin láme nad člověkem hůl, aby se hned v následující chvíli nechal obměkčit soucitem a svou definitivu změnil v pouhé intermezzo. Tehdy, když se zdá, že už s námi nikdy nebude chtít mít nic společného, už se na horizontu rozjasňuje nové světlo odpuštění a naděje na další pokračování cesty. Nakonec tak jediným „nikdy“, které Hospodin nebere zpátky, zůstává slovo dosvědčené nám autorem epištoly Židům:
„Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.“ (Žd 13,5)