Občas začnu připravovat svatbu a snoubenci třeba týden po prvním setkání, které bývá docela intenzivní, protože probereme všechny základní náležitosti a okolnosti, napíšou, že se omlouvají, ale nakonec budou mít svatbu necírkevní. A tak jsem zanechán v přemítání, co asi všechno tvoří kontext jejich rozhodnutí. Někdy je jejich příběh docela dramatický, např. se jednou stalo, že museli zrušit svatbu, protože někdo blízký umřel. Příběh se odvíjí, a já se nedovím, jak to bylo dál. Běžně se mi to stávalo v nemocnici. Člověk vidí pacienty vedle sebe, sleduje část jejich pohnutých příběhů, pak jde člověk domů nebo souseda odvezou a konec filmu nevidět. Jako např. jeden starší pacient, který ležel vedle mne po mé operaci srdce. Čekal na operaci, ale lékaři se nemohli rozhodnout, zdali ho mají operovat či nikoli. Jeho srdce totiž tlouklo po posledním silném infarktu na 17 % výkonu. Existovalo poměrně velké riziko, že operaci nepřežije. Bez operace mu ovšem dávali cca tři měsíce života. Další infarkt by ho už zabil. A tak jsem byl svědkem scény nářku a utrpení pacienta, který se měl rozhodnout, zda na operaci či nikoli. Na operaci nechtěl, nechtěl se loučit se svými blízkými. Jak to dopadlo, nevím… Nevím většinu věcí, které mne v životě potkávají, v mé časově vymezené úsečce… A když pak něco náhodou vím, zarazím se. A všechno ve mně začne křičet: Vím! Vím!!! Jako smyslů zbavený a ze všech kontextů vytržený udělám si takovou malou soukromou bláhovou taneční párty a nestarám se o to, jak to působí z venku.
Číslo