Za Desmondem Mpilou Tutu (1931–2021)
Na druhý vánoční svátek 2021 zemřel Desmond Tutu, dlouholetý arcibiskup Anglikánské církve v Kapském Městě, bojovník proti apartheidu a rasovému bezpráví a předseda jihoafrické Komise pro pravdu a smíření. Jeho život stál především ve znamení zrovnoprávnění všech bez ohledu na rasový původ. Po zhroucení režimu apartheidu dostalo toto zapojení novou podobu, když se stal jedním z hodnotových pilířů nové jihoafrické společnosti. President Cyril Ramaphosa proto roli Tutua charakterizoval jako svědomí Jihoafrické republiky.
Tutu svůj zápas proti bezpráví motivoval důrazně teologicky: „My, kteří věříme, že jsme stvořeni k obrazu Božímu a že neseme Boha v sobě, nemůžeme mlčet nebo nezajímat se, když se s jinými zachází jako s méněcennými.“ Při protestech proti apartheidu a při usilování o novou jihoafrickou společnost se vždy prezentoval jako duchovní své církve. Na demonstrace i na zasedání Komise chodil výhradně ve fialovém taláru, protože se domníval, že tím nejvíce povzbuzuje lidi, které chce podpořit.
Jeho volba duchovenské dráhy přitom byla, jak sám tvrdil, „pragmatická“. Vyplývala z diskriminačních omezení pro nebělošskou populaci, která jihoafrická (bělošská) vláda zavedla od r. 1948. Jelikož by kvůli svému černošskému původu nemohl pracovat jako učitel, kterým se chtěl stát původně, rozhodl se pro studium teologie a stal se duchovním anglikánské církve. Teologické vzdělání nezískal jen v Jižní Africe, studoval i v Londýně. Než byl ordinován biskupem (v Lesothu, pak v Johannesburgu), učil na anglikánském semináři v Grahamstownu (nyní Makhanda). Když působil jako studentský farář na univerzitě Fort Hare v East London, zakusil násilnou povahu režimu apartheidu, který v r. 1968 brutálně rozehnal protesty černošských studentů proti bílému vedení univerzity.
Pokud jde o boj proti apartheidu, nejdůležitější změna v Tutuově duchovenském působení nastala v r. 1975, kdy se stal generálním tajemníkem Ekumenické rady církví Jihoafrické republiky. Využil tuto funkci k systematickému upozorňování na bezpráví, které působil jihoafrický segregační politický systém. Ekumenická rada představovala tedy součást odporu k apartheidu, což ovšem neznamenalo, že ho odmítaly všechny církve. Některé bělošské ho dokázaly i teologicky obhajovat s odkazem na starozákonní příběh o synech Noe.
V r. 1986 se Tutu stal anglikánským arcibiskupem v Kapském Městě, což významně posílilo jeho pozici vůči režimu. Spolu s několika dalšími duchovními (Beyers Naudé, Alan Boesak, Frank Chikane a další) rozvinuli neformální spolupráci s Africkým národním kongresem (ANC), jehož vedení, především Nelson Mandela, se z větší části nacházelo ve vězení. Na shromážděních a manifestacích Tutu systematicky vyzýval režim k propuštění Mandely. Svým charismatem a velmi osobitým stylem při vystoupeních získal mezi stoupenci ANC velkou autoritu a v tomto ohledu N. Mandelu do jeho osvobození do značné míry zastupoval.
Díky duchovním jako byl D. Tutu měl odpor černošské populace proti apartheidu výrazný teologický rozměr. V Tutuově případě to pramenilo z jeho tzv. ubuntu teologie, která vychází z některých afrických tradic. Klade důraz na vztah mezi společenstvím a jednotlivcem. Ten nabývá plné humanity teprve ve spojení se společenstvím. Svou identitu může tedy jednotlivec naplno prožívat teprve v živém vztahu se svou komunitou. Během svého studia se Tutu inspiroval také v latinskoamerické teologii osvobození.
Druhá etapa Tutuova veřejného působení začala po předání moci ANC a svobodných volbách. V r. 1995 byla zřízena Komise pro pravdu a smíření (Truth and Reconciliation Commission, TRC), která v jihoafrické společnosti měla organizovat a moderovat proces vyrovnávání s minulostí. Tutu se stal jejím předsedou a jako duchovní (na zasedání a slyšení komise nosil konsistentně talár) doprovázel společnost v jejím přechodu k spravedlivějšímu politickému řádu.
Základ práce Komise spočíval v tom, že se pachatelé násilí veřejně a pravdivě vyznají ze svých činů, za což pak mohou dostat amnestii. TRC organizovala dlouhou řadu veřejných slyšení ke konkrétním případům bezpráví, vražd a pronásledování, ve kterém se vyslovily jak oběti, tak pachatelé. Primárním cílem nebylo potrestat pachatele bezpráví, ale naopak, prostřednictvím vyznání viny je reintegrovat do (nové) jihoafrické společnosti.
V pohledu takzvané tranzitivní spravedlnosti (tj. procesu, jak se vyrovnat s nespravedlnostmi a zločiny dosavadního režimu) zvolila Jižní Afrika jinou cestu, než jakou se tehdy ubírala většina zemí bývalého sovětského bloku. Ve střední Evropě se mělo vyrovnání s minulostí konat v rámci právního řádu, kde oběť zažaluje pachatele a domáhá se trestu jako odčinění jeho viny. Společnost jako kontext tohoto vyrovnávání stojí v tomto případě na druhém místě. Cílem jihoafrického přístupu bylo dosáhnout usmíření mezi jednotlivými skupinami ve společnosti tím, že omezoval a podmínil aspekt trestu v řízení mezi obětmi a pachateli.
Zřízení Komise pro pravdu a smíření vyvolalo v jihoafrické společnosti logicky kritiku. Hlavní námitka byla právního rázu: tímto způsobem se obětem odmítá právo na soudní proces, který by eventuálně skončil trestem pro pachatele. Oponenti této kritiky (včetně Tutua) namítali a namítají, že v zájmu společnosti a jejího pokojného, nenásilného přechodu k novému politickému systému je nezbytné, aby v procesu vyrovnání se s minulostí šlo o usmíření a reintegraci, nikoli o individuální potrestání. Přitom je třeba vzít v potaz, že násilí režimu apartheidu na nebělošské populaci bylo nesrovnatelně surovější než to, čeho se dopouštěly normalizační nebo i stalinistické režimy ve střední Evropě na svých oponentech.
Legislativa kolem Komise přitom obětem nechala otevřenou možnost, aby se obrátily na soud a dosáhly spravedlnosti „klasickou“ cestu. Procesů s některými představiteli režimu apartheidu proběhlo ovšem v Jižní Africe jen několik a jejich výsledek nebyl valný: procesy se velmi táhly a pro nedostatek důkazů neskončily trestem pro pachatele. Podobně dopadlo mnoho soudních procesů v postsovětských zemích střední Evropy. Pachateli nebyli odsouzeni, unikli spravedlnosti anebo dostali jen podmíněné tresty. Sama TRC uspořádala do konce svého působení v r. 2015 tisíce slyšení, probrala cca 7000 žádosti o amnestii (z nichž bylo honorováno jen cca 10 procent).
Desmond Tutu doprovázel svou zemi velmi aktivně ve dvou etapách jejích novodobých dějin. Za to, že po odstranění režimu apartheidu nevypukla občanská válka, vděčí jihoafrická společnost mj. svému anglikánskému arcibiskupovi. Za svůj důrazný a nenásilný protest proti apartheidu obdržel v r. 1984 Nobelovu cenu míru. Je poněkud zvláštní, že na rozdíl od mnoha dalších bojovníků za lidská práva nebyl v 90. letech 20. století po nenásilném ukončení apartheidu nikdy pozván do České republiky (s Václavem Havlem měli přitom společné velmi přátelské vztahy s dalajlámou). Jedinou tenkou vazbou s českým kontextem bylo jeho členství v iniciativě Společná starost, spojené s thinktankem Forum 2000 (spolu s posledním bělošským prezidentem JAR Frederikem de Klerkem, Hansem Küngem a dalšími mezinárodní osobnostmi). Užšímu vztahu stálo zřejmě zřejmě v cestě převládající mínění české společnosti 90. let, jež ANC, rozhodující sílu v jihoafrickém politickém kolbišti vnímalo jako levicově až marxisticky orientovaný. Pak nebylo podstatné, že byl odstraněn utlačovatelský režim, nýbrž převážilo to, že boj proti apartheidu byl veden s režimem, který se sám prezentoval jako obranný val proti komunismu na africkém kontinentu. V záplavě sympatií pro neokapitalistický systém, který převládl ve středoevropské společnosti transformačního období, zaniklo to mnohem důležitější, totiž že se ve střední Evropě a v Jižní Africe podařilo dosáhnout změny nespravedlivých a zločinných politických systémů nenásilným způsobem. Vděčnost za to patří Desmondu Tutuovi.