Dokonalost je cílem kosmu. Každá bytost a věc ve světě směřuje k svému završení, k plnosti, k dokonání. Je to stav, ve kterém už nic nechybí, nic nepřekáží (v řeckém textu Starého a Nového zákona je dokonalost spojována jednak s motivem završení, ale také s myšlenkou neposkvrněnosti), nic nevolá po revizi a rekonstrukci. Nepřekvapí nás proto, že právě dokonalost je v českých biblických překladech tak často spojována s Bohem a jeho jednáním. Dokonalý je Boží zákon (Ž 19,8), jeho vůle (Ř 12,2), utěšení, které skýtá svým věrným (Ž 16,11).
Při vědomí toho, že jsme byli stvořeni jako imago Dei, pak rozpoznáváme, že směřování k dokonalosti není jen Boží charakteristikou, ale také naším úkolem. Nejzřetelněji tato zaměřenost lidské existence zaznívá v Kázání na hoře, kde Ježíš nabádá své posluchače – nikoliv pouze úzký okruh učedníků, ale celé přítomné auditorium: „Buďtež dokonalí, jako i Otec váš dokonalý jest.“ (Mt 5,48). V ozvěně nám pak tuto klíčovou výzvu opakují apoštolská poslání epištolní literatury, tak často zaznívající v závěru bohoslužeb.
Snadno se to nečte a neposlouchá. Vždyť jistě dobře víme, kolik nám toho k dokonalosti chybí. Navíc dnes, v době, která nám tak často předkládá idoly všemožné falešné mediální, dovednostní, estetické a plastické dokonalosti, bychom snad raději na chvíli spočinuli a spíše se učili přijmout a unést svou vlastní nedokonalost. Terapeutické ordinace jsou k prasknutí přeplněné lidmi, kteří se pod současnou honbou za dokonalostí hroutí.
Pod povrchem však jistě tušíme, že dokonalost, o které mluví Bible, má jen málo společného s běloskvoucími úsměvy z lifestylových magazínů. Zatímco jejich perfektnost můžeme s klidem opustit, z té biblické se jen tak nevykroutíme. A dejme si dobrý pozor, abychom neupadli do pohodlného alibismu, ve kterém se spokojíme s tvrzením, že nás už se snaha o dokonalost netýká, protože za nás – hříšné – zemřel Kristus, který to už všechno zařídí a obstará. Ano, bez Boží pomoci a milosti cíle nedosáhneme, přece se to ale neobejde bez našeho vyjití. Směřování k plnosti zahrnuje putování po vlastních nohách, není to předplacený zájezd.
Zbývá nám ovšem promyslet, jestli ona kýžená dokonalost není vlastně obrazem smrti a zániku. Není možné a nutné položit rovnítko mezi slova dokonat a skonat? Podstatou života je přece neustálá proměna a pohyb. Tedy stav nutně nedokonalý. Není dokonalost nakonec jen honosným a utěšujícím synonymem pro smrt? Nihilista musí této úvaze přitakat. Na rovině fyzické existence je dokonalost temným a definitivním zastavením. Písmo ale není nihilistické. Písmem zmiňovaná dokonalost či plnost uniká naší představivosti. Není uchopitelná a zachytitelná v zkušeností podmíněných a nedokonalých slovech a myšlenkách. Proto zůstává zahalena do strach nahánějícího oparu smrti a kříže. Přesto je nám ale nabízena jako cíl našich snah, jako jediný směr, kterým má smysl vyhlížet a vykračovat.