„Na výstavě Františka Tichého jsem viděl dlouhou řadu obrazů milosrdného Samaritána. Na řadě z nich měl Samaritán tvář Kristovu v různých obměnách. A tu najednou byl podobný motiv zpracován opačně: Tvář Kristovu měl zraněný. Tu mne jako bleskem osvítilo poznání. To je tajemství víry: ten obojí pohled. Kristus jako ten, kdo se ke mně zraněnému sklání – ale též já, kdo mám poznat a vidět ve zraněném Krista,“ pronesl před 50 lety Jan Šimsa v kázání O příteli v nouzi. Běží mi od léta hlavou: Nepotkáváme onu tvář a nepřichází nám právě ona vstříc tento podzim jako předčasný advent na hranicích Běloruska a Polska? V podivném koridoru nikoho, kde prý neplatí zákony ani pravidla humanity? Nepřichází tady vánoční příběh naživo, reálně? Multiplikovaný, aby každý zájemce mohl potkat svého Ježíška? I stalo se, že vyšlo poručení od diktátora Lukašenka… a zástupy se daly do pohybu. Davy možná svedené lákavou nabídkou, nicméně zcela oprávněně toužící po existenci bez hladomorů, válečného násilí, bez neperspektivního přežívání v uprchlických táborech. V kolika z těch dětí, jejichž rodiče se vydali na pouť bělověžskými pralesy, nás potkává tvář narozeného ve vánočním odmítání? Otázky neubývají. Neodvrátili jsme se od tváře Krista ve chvíli, kdy jsme začali rezignovat na Ženevské konvence? Nezadělali jsme si na tuhle hanbu už ve chvíli, kdy jsme začali Evropu opevňovat a uzavírat, jako by to bylo nějaké římské impérium či čínské císařství? Neprokazujeme právě touhle potřebou vyhovět předpostrašenosti a vlastnímu pohodlí, že jsme se už rozhodli: Ne Ježíš, ale césar? A neodvrátili jsme se právě touhle lhostejností k násilnému odstrkování předovýchodních běženců a běženkyň a jejich dětí svou tvář od tváře Krista?
Číslo