Vážení přátelé, neohlížej se zpět, říkají andělé Lotovi v knize Genesis. Vojen Syrovátka se ohlíží, dokonce svou knihu přímo tak nazval – Pohled zpět. Zatímco však Lot a jeho žena a jeho dcery jsou Hospodinem vysvobozováni ze Sodomy, města hříchu, násilí a bezpráví, a nemají se ohlížet s lítostí a steskem po zvráceném způsobu života, Vojenovo ohlížení je zcela jiného druhu. Vojen nepotřebuje nikam prchat, nikam unikat. Zcela rozvážně, pevně usazen ve vděčnosti za boží milost, obhlíží jako moudrý stařec svůj život a vydává svědectví víry. Přestože Vojen nezapře svůj mladistvý, mládežnický naturel, jeho paměti jsou odkazem patriarchy, který v životě mnohé prožil, od velmi těžkého dětství přes rozmanité a výrazné aktivity až po majestát vysokého věku. Vojen vypráví o svém životě, ale zároveň vypráví o druhých lidech, a co víc – vypráví o Ježíši Kristu, jak se s ním setkával a setkává ve službě, v dobrém díle lidské vzájemnosti, solidarity a přátelství. Několikrát to v knize zazní – Vojen všechno, co dělal (a že toho nebylo málo), dělal z vděčnosti. Z vděčnosti za dar víry. A to, přiznejme si, není dnes zrovna obvyklý postoj, dnešní člověk bere život příliš samozřejmě. Osobně ztrátu víry vnímám především v souvislosti se ztrátou hluboké životní vděčnosti. Vojenovo obhlížení je vděčné, a proto může být přesné, konkrétní a navýsost pozitivní.
Milan Kynčl, člen našeho husovického sboru, který před téměř osmdesáti lety vyrůstal v Dejvicích, mi řekl: „Vojen byl jako kluk vystrašené dítě. Tatínka měl v kriminále, a bylo to na něm vidět, byl prostě vystrašený.“ Je neuvěřitelné, říkám já, jak se z tohoto vystrašeného kluka dokázal Vojen vypracovat k osobnosti faráře a seniora, jak dokázal být vůdčí osobností pro mnoho lidí a stát se v tom nejlepším smyslu slova pro mnoho lidí důležitým.
Nemohu zamlčet, že když mi bylo kolem dvaceti, byl pro mne Vojen naprosto zásadním člověkem, který mě ovlivnil na celý život. Jako chartista a disident v církvi byl ve velkém napětí s mým otcem, tehdy synodním seniorem. A přesto jsme byli nejlepší přátelé. Vojen nikdy nemluvil o mém tatínkovi zle – i když kriticky, vždycky s pochopením. A přesně rozuměl, jak se cítím já, vzpurný syn, ale přece jen pořád syn svého otce, mezi spolužáky na fakultě nebo přáteli chartisty. Bylo v tom velké porozumění a velká empatie. Tak mi Vojen ukazoval prakticky slávu církve – i když jsme v mnohém lidé rozdílní a vztahy jsou někdy složité, přesto si můžeme jeden druhého vážit a mluvit o sobě s úctou. Při četbě Vojenových pamětí jsem si uvědomil, že jeho přátelství nebyla žádná náhoda nebo jen sympatie ke mně, nýbrž že vyrůstalo ústrojně z jeho kréda, které zase on převzal od svých starších kolegů, totiž udělat si na člověka čas. Vojen to v životě dokázal – udělat si na člověka čas. A nejenom poklábosit, ale jít do hloubky, pokusit se pochopit situaci druhého, porozumět mu v jeho nouzi.
Také Vojenova kázání a další texty – v knize tvoří dobrou třetinu rozsahu – prozrazují jeho, řekl bych, diakonickou víru. Cituji: Máme se učit hledět s pochopením na lidi, kteří se ocitli v tísni, máme se učit být solidární s lidmi, kteří jsou na tom hůř než my. Solidarita v sociální oblasti patří ke křesťanskému životnímu směřování. Být připraven podat pomocnou ruku potřebným a zastat se ukřivděných. Máme se učit sociální citlivosti. Taková slova nejsou u Vojena jen kazatelskou nezbytností, nýbrž zároveň tvrdě odpracovanou, mnohonásobně prožitou skutečností, neboť Vojen věnoval opravdu hodně času svého života práci Diakonie, pomoci postiženým povodněmi a dalším potřebným.
Jedno kázání mě speciálně zaujalo: je to na text podobenství o zrnu samočinně rostoucím, kde se Vojen zamýšlí nad situací člověka, který své dílo již vykonal. Co mu zbývá? Cituji: Po setbě přichází jiný čas, čas, kdy už věci běží bez nás a my už jenom čekáme na žeň. Na ovoce svého snažení, na výsledek naší práce… Do božích rukou vkládáme dílo, které evidentně není hotové, kde však jsme již nadále bezmocní. Do božích rukou vkládáme osud nemocného poté, co jsme podle nejlepšího svědomí udělali vše potřebné. Do božích rukou vkládáme děti poté, co jsme se o ně starali, jak jsme nejlíp uměli. Do božích rukou vkládáme církev, na jejímž poslání jsme se podíleli. Do božích rukou vkládáme své město, svou zemi, kde jsme se též snažili připojit k dobrému dílu. Tak můžeme činit vždy, když skončí čas nějakého konkrétního životního úkolu. A Vojen vede kázání k závěru, že i když se nám třeba zdá, že práce byla marná a výsledek nepřichází, nelze nic uspěchat a my můžeme trpělivě a s důvěrou čekat na dobu sklizně. Dobré zrno naší víry, našich činů, jednou vydá úrodu. Už na této zemi, a potom nakonec u Boha.
Vojen se v knize také několikrát vymezuje proti fanatismu. Nabádá nás ku pokoji v duchu Kristova evangelia, ale zároveň i k vyznavačské zřetelnosti. Podle mého soudu je pro evangelíky důležitým úkolem být na jedné straně ostražitými vůči okolním projevům fanatismu a zřetelně se od něj distancovat, na druhé straně se nestydět za svoji víru, za svůj žebříček hodnot a být vzorem v nefanatické oddanosti dobrým cílům.
Milí přátelé, mám tedy naději, která hraničí s jistotou, že Vojen Syrovátka po svém ohlédnutí není proměněn v solný sloup, nýbrž jako správný patriarcha a vozataj lidu Páně udílí své požehnání mladším generacím a promlouvá svou moudrostí do časů nynějších i příštích. Děkuji, že své vzpomínky sepsal, a doufám, že budou hojně čteny, v církvi i jinde. Děkuji také nakladatelství Eman, že knížku vydalo. Skleničku s vínem zde nemám, ale aspoň symbolicky připíjím Vojenovi na zdraví a přeji hodně radosti. Děkuji za pozornost.
Zaznělo při představení knihy v rámci Díkčinění u Salvátora 3. 10. 2021
Vojen Syrovátka, Pohled zpět, ISBN 978-80-88060-17-8, 336 str., EMAN Praha 2021