Hora Gerizim nebo Jeruzalém? Jaké je to nejvhodnější a nejpravověrnější místo pro uctívání Hospodina? To byl jeden z mnoha polarizačních sporů Ježíšovy doby – vedli ho mezi sebou zbožní Samařané a neméně zbožní Židé. A podobně jako u některých jiných, ani v tomto případě se Ježíš nevyhnul konfrontaci s ožehavým tématem. Pravda: s otázkou, zda je správné preferovat posvátnou horu Samařanů, nebo spíše tradiční centrum davidovského kultu, se na něj výjimečně neobrátil žádný vyčůraný náboženský profesionál.
Tato otázka nebyla položena jako nalíčená past, která měla Ježíše znemožnit. Zdá se, že v jejím pozadí v tomto případě stála spíše skutečná důvěra v Ježíšův úsudek.
Jeho odpověď patří mezi dobře známá místa Nového zákona: „Přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě.“
A jako obvykle, je to odpověď, která celé téma sporu výrazně rozšiřuje a posouvá na novou úroveň. Ježíš takto neodmítl pouze konkurenční soupeření dvou posvátných lokalit či náboženských směrů. Jeho slova naznačují, že budoucnost vztahu mezi člověkem a Bohem už nikdy nebude věcí jasných kontur a přesně vymezených ideologických pozic. Už nikdy nebude možné se sebevědomě ubezpečovat, že stojíme na té správné straně. Ani Řím, ani Ženeva. Ani tradiční a tradicionalistické církevní instituce, ovšem ani alternativní a neformální komunitní experimenty. Místo nastávající bohoslužby nemá už nikdy být takto snadno čitelné a identifikovatelné. Uctívání v Duchu a v pravdě se může objevit i tam, kde bychom ho nehledali – třeba úplně mimo koridor křesťanské církve, nebo naopak i v té nejkonzervativnější tvrzi tradice.
Myslitelé, jako byl Jáchym z Fiore, věřili, že Ježíšem ohlášená hodina bude jakousi obecnou epochou Ducha. Že ono očekávané „uctívání v Duchu a v pravdě“ se jednou stane všeobecným jevem, který docela překryje a vymýtí dřívější náboženské spory. Jak vidíme, jejich naděje se zatím nenaplnily. Přece to ale neznamená, že Ježíšova slova nebyla pravdivá. Týkají se ale, jak ostatně sám řekl, pouze těch, kteří Boha ctí opravdově. Vedle nich pak jistě i nadále zůstávají ti, kdo se vnímají jako ochránci a garanti pravověří. Ti, kdo veškerou svou horlivost a zápal vynakládají na obranu tradičních hodnot a péči o jejich uzákonění a dodržování. Místo „uctívání v Duchu“ tak pohled na aktuální křesťanskou scénu občas připomíná vášnivé hádky z mateřské školky o tom, kdo s kým „ka“ a „neka“. A také o tom, kdo s kým vůbec smí „ka“ a „neka“. Dovídáme se tak, že pravověrný křesťan by se rozhodně neměl nijak zaplétat s muslimy, homosexuály, levičáky, nebo naopak pravičáky, a tak dále a tak podobně… Snaha o přesné vykolíkování svatého a čistého prostoru i po dvaceti stoletích pokračuje. A přece. A přece se někde v skrytu nepochybně koná i ta Ježíšem ohlášená duchoslužba a pravdoslužba. I proto by bylo chybou nad myšlenkově i srdečně natvrdlým křesťanstvem lámat hůl.
„Přichází hodina, ano, již je tu.“