„Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: Jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ Takto prorok Micheáš připomíná čtenářům své knihy jakési základní minimum toho, k čemu jsme jako lidé povoláni. Je to pozoruhodná trojice: zahrnuje v sobě totiž celostní životní orientaci. Začíná u zachovávání práva – tedy u takového jednání, které je v souladu s Božím zákonem. Dále ale přechází do oblasti niterně emocionální, když požaduje „milování milosrdenství“. A v závěru apeluje na určité specifické pojetí sebe sama a vztahu k Hospodinu – na pokoru. Tyto verše nejsou ani zdaleka jediným biblickým místem, na kterém se pokorný modus lidské existence zdůrazňuje jako podstatná ctnost. Hospodinův člověk je člověkem pokorným.
Dnes se podobná slova nečtou zcela hladce. Být pokorný, pokořovat se před někým, to není postoj, který by ladil s ideologií naší doby. Ze všech stran se nám spíše připomíná a nabízí, abychom dokázali vždy prosadit sami sebe, svou autentickou a neopakovatelnou osobnost, abychom se před nikým nehrbili a neumenšovali. V životě profesním, partnerském i politickém bývá pokora vnímána spíše jako anachronismus a projev slabosti. Sklonit se nebo dokonce pokleknout, to je akt pro hrdého člověka nedůstojný a sotva stravitelný.
A přece právě toto vnitřní naladění má být podle bible nejpříhodnějším lidským postojem před Bohem. Povážlivost takového požadavku se ještě prohloubí, když se na význam slova pokora podíváme trochu blíže. Řecké i latinské termíny (praos, tapeinos, humilis), překládané do českého jazyka pomocí slova pokorný, odkazují nejen ke skromnosti, ale také k představě ponížení či poklesu ceny určitého zboží a mohou evokovat až situaci veřejného zostuzení. České slovo pokora je pak navíc spojeno s indoevropským kořenem kar, který znamená kárání, hanění či výsměch.
Ano, být skutečně pokorný, to není žádná snadná a příjemná disciplína. Je to hodně tmavý a hluboký stín. Ale pozornému čtenáři bible by už nemělo uniknout, že právě v takových stínech je obvykle naděje k nalezení toho nejjasnějšího světla. Ti, kdo spoléhají na vlastní síly (byť by byli sebezbožnější), míjejí cíl. Kdo chce život zachovat – třeba i prostřednictvím prosebných modliteb či příkladných skutků – ztratí jej. Teprve v sebe-odevzdání klíčí naděje na nový, úplnější a trvalejší život. Pokora nemá nic společného s masochistickou uplakaností a slabošstvím. Je to naopak projev krajní odvahy a zmoudření, které přesahuje povrchní chytráctví. „Za pýchou přichází zahanbení, ale při pokorných jest moudrost.“ (Přísloví 11,2)
Cílem pokory není ponížení člověka, ale umlčení jeho umrtvující hybris. Pokora je obrácením pozornosti od našeho malého já, k tomu, který povyšuje ponížené. Je prvním krokem z propasti sebestřednosti. Učme se chodit pokorně a netvařme se u toho tak úkorně, ať i o nás platí: „Hospodin ozdobuje pokorné spasením.“ (Žalm 149,4)