Svět se mění před očima. Za poslední dva roky se toho událo tolik, že i ti nejzarytější milovníci klidu a stability museli připustit, že stejné jako dřív už to asi nikdy nebude. Jen někdy není snadné určit, co naši současnost proměňuje víc: jestli jsou to nové a nečekané události, nebo spíše nová a doposud nepoužívaná slova. Vezměme si třeba úplnou hvězdu mezi „novoslovy“ – hybridní válka. Ještě před pár lety to byl sice už existující, přece však jen poměrně okrajový pojem. Dnes se naopak zdá, že se bez něj neobejde nejen téměř žádný článek o mezinárodní politické situaci, ale ani přátelský rozhovor nad pivem. Myšlenka hybridní války je zkrátka cosi, co utváří naše dnešní pojetí světa. Při bližším pohledu ale můžeme zjistit, že slovo je sice poměrně nové, realita, kterou popisuje, už však žádnou převratnou novinkou není. Spojení ozbrojeného konfliktu s informačním, psychologickým či ekonomickým útokem přece patřilo k běžným válečným strategiím i ve starověku. Podrývání morálky nepřítele dobře řízenou pomluvou, infiltrace špionů do řad protivníka, otrávení pitných zdrojů… Rejstřík všemožných taktik, které doplňovaly běžný útok zbraněmi, byl už v dávných dobách bohatý. A netýká se to ostatně jen velkých válečných konfliktů. Podobnou kombinaci více strategií přece známe i z běžného života. Pokud vás rozlícená manželka ve stejný den odežene od stolu i lože a navíc všem kamarádkám prozradí, jaký jste debil, nebylo by na místě také mluvit o hybridní válce? I tady se přece jedná o „synergický efekt konvenčních a nekonvenčních prostředků boje“.
Nebo se podívejme na jiné lavinovitě se šířící slovo současnosti – dezinformace. Až donedávna bylo běžné, že jsme se v rozhovoru (ať už mezilidském, nebo i mezistátním), snažili rozlišit především pravdivost výpovědi. Jistě, vždy se stávalo a stává se to dodnes, že občas někdo vědomě zalže. Šíření pomluv patřilo vždy k běžné součásti mezinárodních třenic. A jindy se zas dělo a děje, že někdo tvrdí nepravdu, protože se spletl. Ať už proto, že nevěnoval dost úsilí ověření informací, nebo prostě jen pro pouhou prostoduchost. Všechny takové případy jsou lidské a patří k běžné komunikační zkušenosti. Dnes se ale čím dál častěji můžeme setkat s nahrazováním slov jako je lež, nepravda či chyba, slovem dezinformace. A toto nové slovo má často kouzelnou moc. Označit něčí nepravdivý výrok za dezinformaci je totiž docela jiný kalibr, než pouze konstatovat, že je to blbost. Dezinformace naznačuje jakousi temnou hru mocenských sil. Z pouhé hlouposti nebo chybného úsudku se tak rázem stává hrozivý nástroj (jaké jiné než hybridní) války. Zatímco proti hloupým názorům zabírají obvykle věcné argumenty, proti dezinformacím je potřeba nasadit spíše specializované jednotky tajných služeb.
Slova zkrátka mají velikou moc. A když se necháme touto mocí zhypnotizovat a budeme je nadužívat i mimo jejich skutečný význam, může se nám stát, že náš svět se promění ještě mnohem rychleji a k mnohem temnější podobě, než jak bychom si přáli.