Naše demokracie se dnes potácí mezi nacionalismem a populismem. Může však být bez nich? A co vůbec demokracií myslíme? A co myslíme nacionalismem a populismem?
Demokracií myslíme vládu svobodných a rovných občanů nad sebou samými prostřednictvím svobodně zvolených zástupců v konstitučním státu, kde jsou respektována lidská a občanská práva. Nacionalismem myslíme přesvědčení, že vlastní národ je nejvyšším politickým principem, a populismem vládu prostřednictvím slibů, lichocení a podbízení se lidu. Pro Masaryka byla humanitní demokracie normativní ideou, tedy tím, co být má, co má být cílem našeho pozemského snažení, co má být zřízením sub specie aeternitatis, pod zorným úhlem věčnosti. Demokracie se v Masarykově pojetí stává politickou formou lásky k bližnímu, královstvím Božím na zemi, Ježíšovou a bratrskou humanitou. Humanitní demokracie v Nové Evropě a Světové revoluci vstupuje na místo humanity, která se stává ústředním pojmem České otázky. Masaryk byl, jak říká Božena Komárková, ve své době jediným silným středoevropským myslitelem demokracie, uvádí k nám pojem demokracie v návaznosti na Tocquevilla a J. S. Milla a zároveň se stává zakladatelem demokratického státu, demokratické republiky.
Masarykovi kritici poukazovali na to, že Masarykův demokratický ideál byl příliš náročný a neuskutečnitelný. Byl to nejen konzervativně-nacionální, prokatolický a původně prorakouský kritik jako Josef Pekař, ale i Masarykovi politicky mnohem bližší Josef Kaizl či Ferdinand Peroutka, kteří poukazovali na to, že osvícenství a liberalismus jsou nám časově i mentálně mnohem bližší než bratrská a husitská reformace. Ferdinand Peroutka opakoval, že jsme mnohem spíše dětmi a potomky poslušných poddaných Františka Josefa než duchovními potomky husitů. Těch poslušných poddaných Františka Josefa bylo početně jistě mnohem více než legionářů, kteří se svým způsobem stali našimi novodobými husity. I Jan Patočka, který vysoce cenil to, že Masaryk jako filosof založil demokratický stát, kriticky a ironicky poukazuje na to, že Masaryk se spoléhal na to, že Češi jsou schopni naplnit puritánský ideál, kterým se Masaryk při založení demokratické republiky řídil.
Nacionalismus se rodí v romantismu,
v návaznosti na Francouzskou revoluci, stává se kulturním i sociálním obsahem všech obrozeneckých hnutí v Evropě, samozřejmě i u nás. Český nacionalismus se stává duchovním dítětem nacionalismu německého, Masaryk a po něm ještě výrazněji Rádl mluví o Herderovi a Fichtovi jako o „slovanských apoštolech“. Löwenstein poukazuje na to, jak se český a německý nacionalismus vzájemně posilují, podobně jako třeba nacionalismus německý a francouzský. Masaryk odmítá jazyk a národ jako nejvyšší cíl politického snažení, mluví raději o duši a o pravdě. Do ostrého střetu s českým nacionalismem se dostává ve sporu o Královédvorský a Zelenohorský rukopis. V ještě vyhrocenější podobě se s patologickou sedlinou českého antisemitismu střetává v případu hilsneriády. Rádl jako největší kritik českého, československého i středoevropského nacionalismu konfrontuje předválečného „humanitního“ Masaryka s „prezidentským“ Masarykem, který v řeči o Němcech „kolonistech“, jimž budeme všelicos „koncedovat“, činí značné ústupky českému a československému nacionalismu. Někteří zahraniční interpreti, konkrétně ukrajinsko-americký politolog Roman Szporluk, poukazují na to, že Masarykovo náboženství má nacionálně zabarvený nádech, protože Masaryk mluví o reformaci jako o české reformaci, o Husovi, Chelčickém, Komenském jako o českých myslitelích a ne náhodou se jeho hlavní předválečné programové dílo jmenuje Česká otázka. Masaryk tedy v jeho očích naplňuje figuru, kterou pojmenoval britský teoretik nacionalismu Anthony Smith, když mluví o moderních nacionalismech jako nacionalismech „vyvoleného národa“. Szporluk to nazývá „nacionalismus s lidskou tváří“. Roger Scruton nazývá první republiku „šťastným kompromisem“ mezi univerzalistickým „bohem“ humanismu a pokroku a partikularistickým „bohem“ národa, který byl smeten nejprve „bohem“ národa (nacisty), posléze „bohem“ pokroku (komunisty). Löwenstein při své interpretaci České otázky (Manifest nepolitické politiky) tvrdí, že zde komunisté vládli mnohem spíše prostřednictvím „lidového populismu“ než marxismu-leninismu – to by se dalo uplatnit zejména na dobu normalizace. Jak je snadné u nás rozeznít struny nacionálně laděného populismu, nám ukázal Miloš Zeman v první přímé volbě prezidenta v roce 2013.
Populismus a jeho opakující se rysy
Populismus, který se dostal do módy v posledních letech v Evropě, v obou Amerikách i jinde ve světě, není ničím novým, i když nám to tak může připadat. Jeho kořeny můžeme hledat jak v antickém Řecku, tak ve starověkém Římu, odkud dostává své pojmenování. Zde se jeho hlavní náplní stává „chléb a hry“. V 19. století nabírá na síle ve Spojených státech, možná právě proto, že zde není tak silný evropský nacionalismus a marxismus. Americký populismus 19. století se obrací proti Wall Street, bankám, finančníkům, je to hnutí farmářů, kteří se odvolávají na původní, čistý, nevinný lid proti zlým, zkorumpovaným a cizím elitám. Některé prvky populismu 19. století se objevují jak v hnutí „Occupy Wall Street“, tak v Tea Party a u voličů Donalda Trumpa. Moderní teoretici populismu, mezi nimiž bych doporučil ke studiu německého teoretika působícího v USA J. W. Müllera Co je to populismus, italskou politickou filosofku Nadiu Urbinatti Znetvořená demokracie a skotského etického filosofa Tony Milligana Pravda v době populismu, zdůrazňují několik rysů populismu, které se v mírných modifikacích opakují téměř všude. Populismus je antielitistický (i když jeho představitelé jsou většinou příslušníci elit), protikorupční (v době jeho vlády se korupce téměř vždy velmi zhorší), antipluralistický – jen my a naši příznivci jsme praví a autentičtí příslušníci lidu, naši odpůrci a kritici nepatří k lidu, jsou to příslušníci finančních, intelektuálních elit, odcizení lidu, v našich poměrech voliči „tradičních stran“, „eurohujeři“ nebo členové „pražské kavárny“. Dalším rysem populismu je polarizace společnosti na základě figury „rozděl a panuj“ či „my a ti druzí“. Populismus pracuje s relativismem, s tím, že žijeme v době „postfaktické“ a „postpravdivé“ – nic nelze říci přesně, nic nelze ověřit. Trump a jeho příznivci mluvili o „paralelních“ faktech, která mají k dispozici, když měli čelit fotograficky dokumentovanému faktu, že na Obamově inauguraci bylo přinejmenším 2× tolik lidí než na Trumpově. Pravda není snadno nalezitelná a ověřitelná, není to fakt jako houska na krámě v případě, že se ocitáme v oblasti náboženství, filosofie či politiky, ale ten, kdo na ni rezignuje, snadněji podléhá populistickému svádění.
Léky na ohromování a ohlupování
Podle Müllera se liberální demokracie nemůže populismu zbavit, je jejím věčným stínem a ohrožením. Liberální, republikánští či deliberativní demokraté nemohou populistům zakázat mluvit, slibovat, lhát, balamutit a podkuřovat lidu. Hranicí mezi populismem v režimu konstitutivním demokratickém a režimu autoritativním zůstává právní stát, demokratické instituce, nezávislá a svobodná média, nezávislé a nestranné soudy, které se snaží soudit spravedlivě. Terčem populistů se vedle médií a soudů stává velmi často kritická, občanská veřejnost / společnost, která zároveň představuje nejsilnější a nejúčinnější obranu proti populismu. Populismus totiž oslabuje demokracii tím, že oslabuje svobodné, kritické občanské myšlení, samostatný a věcný úsudek. Také s oblibou pracuje se strachem, úzkostí či frustrací (viz uprchlická krize). Proto vzdělání, společenský a kulturní rozhled, myšlení historické, filosofické i nábožensky tolerantní představuje nejlepší lék a terapii populistického ohromování a ohlupování demokratické veřejnosti a demokratického voličstva.
Máme za sebou dvacet let nedokonalé prvorepublikové demokracie, oslabené nacionálními a sociálními konflikty, a třicet let nedokonalé demokracie polistopadové republiky, oslabené neoliberální ekonomickou transformací, sociálním populismem, korupcí a klientelismem. Vedle těchto padesáti let slabé a nedokonalé demokracie se můžeme opřít o sílící občanskou společnost, lidskoprávní a demokraticko filosofické a republikánské tradice, které se projevily v roce 1968, v hnutí Charty 77, v dialogickém a ekumenickém křesťanském, židovském, muslimském i sekulárně humanistickém myšlení, v sametové revoluci 1989, u demokratických myslitelů, filosofů, ekologů a občanských aktivistů i ve světlejších chvílích demokratických stran. Součástí občanské společnosti jsou demokratické strany, které s občanskou společnosti počítají, komunikují s ní, naslouchají jí a respektují ji, aniž by se v ní rozplynuly. Myslím, že jako křesťané, protestanté a občané bychom se měli starat o stav naší demokracie, pečovat o ni a láskyplně, vynalézavě i odvážně kritizovat její chyby a nedostatky, snažit se je permanentně opravovat a napravovat a do své starosti a péče zahrnout veřejné demokratické instituce včetně médií, soudů a politických stran. A nevěřit těm politikům, kteří slibují, že vše vyřeší za nás.
(mezititulky redakce)