O antickém mysliteli Herakleitovi se díky jedné Platónově zmínce traduje, že je autorem výroku panta rhei, tedy: všechno plyne. Ať už mu tento citát vskutku náleží, nebo nikoliv, jisté je, že vyjadřuje náhled, který se objevuje ve všech známých epochách. A rozhodně to není tvrzení, které bychom mohli snadno smést ze stolu. Dojmu, že všechno, s čím se v průběhu svého života setkáváme, postupně odplyne, vcelku věrně odráží lidskou zkušenost. I ty zdánlivě nejstabilnější jistoty a nejméně proměnlivé jevy se nakonec při bližším (či spíše vzdálenějším) pohledu odhalují jako pozvolný proud. Toto zjištění zpochybňuje i poetické zvolání indiánského mudrce: „Jen hory jsou věčné.“ Věčnost, zdá se, není v lidské zkušenosti nijak zastižitelná.
Biblický náhled na povahu času se ovšem přesto od této zkušenostní výpovědi odlišuje. Jistě: i v Písmu je uznáno a opakovaně konstatováno, že údělem lidského života je dočasnost. Nad jiné výmluvně to konstatuje třeba poněkud skepticky laděný hlas starozákonní knihy Kazatel. Pomíjivost existence ovšem v celku biblického svědectví není jedinou možnou pravdou o světě a našem vlastním směřování. Pokud je opakovaně zdůrazňována, pak především proto, aby bylo náležitě zdůrazněno, že věčnost nelze vydestilovat z žádné z položek tohoto světa. Jak pregnantně konstatuje kniha Přísloví: „Ani královská čelenka nepřetrvá všechna pokolení.“ Důvěrně známý je pak výrok apoštola Pavla o pomíjivosti proroctví, jazyků a poznání.
Proti této úplývavosti ovšem Pavel v kontrastu přeci jen staví něco trvalého: „Láska nikdy nepomine.“ Čtěme a rozumějme tomuto nadějnému slovu ale správně. Bylo by nedorozuměním spoléhat se na to, že právě v lásce jsme uprostřed našeho světa našli cosi, co může být médiem věčnosti. Láska, o které Pavel mluví, je věčná právě proto, že „není z tohoto světa.“ Že je jakýmsi průnikem věčného do sféry pomíjivosti. Věčnost je totiž v biblických textech vždy spojována s Bohem a jeho činy. Teprve tam, kde se ve světě uprostraní místo boží akci, teprve tam věčnost prosakuje jako nová a jinými cestami nedosažitelná kvalita. „Hospodinovo milosrdenství je věčné.“ V lidském hledání a upínání se k věčnosti se tak nabízí pouze jediná možná cesta. Umenšovat všechno to, co je „pouze“ lidské a uprostraňovat tak božskému, tedy kristovskému. Přijmout svůj život v síto, které nakonec oddělí dočasné od trvalého.
Skepse a pocit marnosti mohou pochopitelně tu a tam ovládnout náš pohled na svět i vlastní existenci. Proud pomíjení nemusí jen děsit. Může se stát i lehce opiátovým valčíkem, ve kterém necháme mizet všechny své bolesti a smutky. Jak píše Josef Kainar ve své básni Houpací židle: „Navždy je veliký slovo / není v něm sem ani tam / proto jej v židli kolíbám“. Svědectví Písma nás ovšem z takového předčasně zklidněného pohupování opakovaně vytrhuje a připomíná, že i v kulisách lidské polovičatosti stojí za to hledat lásku, milosrdenství a odpuštění, skrze které je nám přislíben podíl na věčném životě.