Může se zdát, že soucitnost patří mezi nezpochybnitelné atributy křesťanské existence. Biblické texty opakovaně poukazují na Hospodinovo pohnutí. Na skutečnost, že motivem božího jednání bývá soucit s údělem člověka. Hospodin želí nebožáka, nechává se vevázat do sympatie, tedy soupohnutí. Boží vševědoucnost není ani tolik jakousi obludnou katalogickou všeznalostí, jako spíš všezahrnující schopností empatie. Uměním vcítění a soucítění.
Na tomto vzoru se pak orientuje i naše vlastní soucitnost. V Kristu zjevené boží soucítění je předlohou pro naše nedokonalé pokusy o jeho nápodobu. Vztah soucítění je viditelným projevem třetí a největší křesťanské ctnosti – lásky. Zjevuje se v okamžiku, kdy odpadnou všechny dopředu zformulované zákony a pravidla, kdy utichnou chytré argumenty a vyhasne zkoumání, zda si dotyčný své neštěstí zavinil sám či nikoliv. Soucit nic z toho nepotřebuje. Probouzí se ve chvíli, kdy si trpícího připustíme k tělu a dovolíme si prožít pohnutí. Tím to ale nekončí, ale spíše začíná, protože skutečný soucit (pokud se nemá proměnit v pouhé jalové a alibistické sebedojímání) se nezastavuje u pouhého pohnutí, u pouhé emoce. Vždy vede k akci. Nutí nás nejen něco pociťovat, ale také soucitně jednat.
V jednoznačně pozitivním hodnocení soucitu nám ale může zabránit zkušenost s jeho falešnou a bohužel poměrně rozšířenou karikaturou. Pokud soucitné sklonění se k druhému není motivováno nezištnou láskou, ale spíše nepřiznanou touhou po moci a dominanci, může být soucit tou nejlepkavější a nejjedovatější substancí. Rozumění slabostem a bolestem druhých může být autentický projev křesťanské lásky, stejně jako agresivní a invazivní akt. Vciťování do pohnutek bližních může mít kristovské rysy, ale také se může proměnit v psychickou penetraci oběti. Možná i z vlastního života známe situace, kdy soucitnou reakcí druhého (jeho utěšujícím slovem, gestem podpory, chápavým přikyvováním…) nepřehlédnutelně prosvítá povýšenost a někdy i škodolibá radost nad naší slabostí a neštěstím, situace, kdy se cítíme blahosklonným soucitem zneužiti a poníženi. To, co mělo být napodobením Krista, se stalo spíše dramatizací jeho protikladu. Nenese podobnou pachuť někdy i naše soucítění?
Rozlišení kristovského a antikristovského soucitu není snadné a vyžaduje odvahu přiznat si vlastní otupělost a necitlivost. Někdy je snad lepší vyznat, že se nám nedaří druhého pochopit a porozumět mu, než soucit jen předstírat a přehrávat, byť i z těch nejzbožnějších pohnutek. Přece ale není možné se snadno smířit se skutečností, že nám toho v naší soucitnosti tolik schází. Jak dosáhnout toho, aby soucit vykvetl i v našem okoralém srdci? Výborným učitelem soucitnosti je kupodivu zážitek vlastního selhání. I toho nejpřísnějšího soudce a moralistu může z jeho nemilosrdné dokonalosti vysvobodit pád na dno. Může, ale nemusí. Nezbývá, než i v této věci doufat v Boží smilování a sílu jeho soucítění.