Prosím vás, aby pravdu Boží, kterúž sem z Božieho zákona psal a z řečí svatých kázal a psal, aby se té drželi; prosím také, ačby kto ote mne slyšal neb súkromě co proti pravdě Božie, aneb ačbych kde psal (jenž úfám Bohu toho nenie), aby toho nedržal. Prosím také, ač kto viděl jest mé lehké obyčeje v mluvení neb skutcíech, aby se jich nedržel, ale aby za mě Boha prosil, aby mi ráčil odpustiti. Prosím, aby kněžie dobrých obyčejóv milovali a velebili, a je ctili, a zvlášče, jenž pracují v slově Božím.
M. Jan Hus List „Věrným Čechům“
Čas a místo konání: 30. 5. 1990 v 18 hod. ve velké posluchárně fakulty, Praha 1, Jungmannova 9
Téma: Dnešni poslání evangelické církve a evangelické teologické fakulty
Inzerovaní účastníci: J. Hromádka, J. Dus, S. Karásek, J. S. Trojan, J. Štefan, L. Hejdánek a zástupce SR.
(Kostnické jiskry 23. 5. 1990, 18/1990, ročník 75, s. 4)
Pozvání inzerované v Kostnických jiskrách mne lákalo. Téma i účastníci panelu byli zárukou, že diagnóza (DG) nemoci naší církve bude konečně vyslovena. Konsilium lékařů se mi jevilo usnášení schopné. Těšil jsem se, že těžkopádný a nerozhodný synod dostane injekci, aby už konečně na podzim ukončil své jednání a neprodlužoval svou nerozhodností stále pokračující průběh nemoci, zvané neschopnost k pokání.
Náležitě jsem se cítil připraven až teprve tehdy, když jsem v pražském knihkupectví v pasáži Luxor zakoupil knihu Původ a význam lidských práv, protože autorka knihy – brněnská filozofka Božena Komárková – o naší církevní nemoci, ale i o způsobu léčby napsala již v samizdatu dost podnětného a pravdivého. (A měli bychom se asi k jejím diagnózám kajícně vrátit, dokud je ještě čas). Překvapením pro mne bylo, když mi vedoucí prodejny Jana Medková sdělila, že faráři naší církve o tuto knihu nejeví příliš velký zájem, a tak zásilka švýcarského nakladatelství Cramerius se na své české čtenáře teprve těší. Chvíli jsem si ještě s Janou povídal a těšil se na večerní setkání na fakultě, netuše, že přijdou další překvapení.
Nesešla se sice celá Praha, ale posluchárna je plná. Jsem rád, že vidím několik přátel. Přisedám si k nim a myslím si, že je zde vlastně mnoho podobně dychtivě očekávajících, i když jich valnou většinu neznám. Za pár minut zástupce studentů a moderátor večera Martin Zikmund vyzývá účastníky panelu, aby se dostavili za předsednický stůl. Příjemným překvapením je, že počet řečníků se rozrostl a tak k předem ohlášeným ještě zasedá Jan Šimsa, Milan Balabán a Eva Romana Melmuková, za synodní radu se dostavil Pavel Smetana. V průběhu večera však poznávám, že se ve svém očekávání mýlím. Kromě několika pozvaných řečníků a jejich přátel celkem nikdo neprahne po zjišťování diagnózy nemoci církve. I úloha moderátora je v tomto ohledu obtížná a tak nám nabízí možnost, ať své dotazy formulujeme písemně a posíláme je k předsednickému stolu.
První polovina setkání je nahrávkou na smeč. Zdá se, že konečně vystoupíme ze své nehybnosti a začneme alespoň teď hrát fair play.
Nejedná se přitom, jak připomíná Jakub Trojan, o všeobecné odsudky minulosti, o všeobecné soudy na způsob „všichni jsme selhali“. Jedná se o rozeznání mechanismů, které námi hýbaly a které byly důsledkem mylného pojetí evangelia. Je nutné zcela konkrétně vidět naše selhání anebo zas dobře bojované zápasy, jako byl na počátku šedesátých let zápas o nový rodinný zákon.
Milan Balabán nám připomíná, že ani teď nemáme vyřešený vztah k moci, k těm, kteří momentálně vládnou. A co je též zarážející, nemáme vyřešený vztah ani k oněm bezbranným, k těm, co jsou dole: k barevným a k vězňům.
Sváťa Karásek sice po dlouhou dobu mohl pozorovat naše problémy jen ze Švýcarska, ale jak jeho příspěvek, tak i písnička ukazují, že se v naší situaci vyzná lépe než mnohý evangelík zabetonovaný do minulosti. Jsme varováni, že se může stát, že i nadále nás budou pohané předbíhat do království Božího, a že i na západě i na východě Amnesty International a jiné organizace dělají daleko víc práce pro bezbranné, než mnozí faráři a řadoví členové církví.
Možná teprve v této souvislosti dostávají pro naše nekající srdce jasný kontext slova Jana Šimsy, který vlastně celý blok výpovědi započal. Smíme si uvědomit, že naše selhání má své kořeny v úpadku autority teologa, teologie a fakulty. Církev od roku 1972 přestala být morální autoritou, ztratila identitu právě díky svému způsobu práce. Samozřejmě, že se na tomto úpadku podílela fakulta, synodní rada, kazatelé a laici – každý svým dílem.
Nemluví se o tom lehce a Jan Dus mluví nezvykle krátce a se zámlkami. Nejde o odsuzování a špinění lidí, ale je potřebí vidět naše jednání v celosvětovém měřítku. Není jedno, jak nás vyslanci naší církve reprezentovali a reprezentují v zahraničí. Připomíná nám, že bychom si měli uvědomit spoluvinu za dnešní stav mínění evangelíků v západní Evropě o nás a pak čte úryvek z dopisu odeslaného SRC ještě 31. 10. 1989, který byl podepsán třinácti bratry naší církve. Pohled západních evangelíků na východní Evropu je zkreslován nejen lidmi jako byl patriarcha Pimen. Důsledkem je pak nedůvěra ke svědectví mužů jako je Solženicyn, ale také dezinformovanost SRC a její neuvážená podpora některých problematických hnutí.
Ladislav Hejdánek míří ke kořenům krize, k dluhům protestantismu. Jak již naznačil J. L. Hromádka v 30. letech, protestantismus nevytvořil protestantskou filozofii. Mluví o babylonském zajetí teologie řeckou metafyzikou a zve nás k hebrejskému myšlení, které se stává aktuální nejen pro některé filozofy a teology, ale i přírodovědce.
Dobrých nahrávek na rozehrání zajímavého zápasu je tedy dost, ale zdá se, že ostatní řečníci se k určení diagnózy nepřipojují. Pavel Smetana rozvíjí své vyznání o církvi, která se mu stala drahou. Stala se mu domovem. Váží si tradic a sborového společenství. Očekává na pokání, které mu daruje Bůh. Poslouchám se zaujetím, když nám připomíná, že církev je vzácný dar, kde si uvědomujeme, že stojíme před autoritou Boží a neseme odpovědnost. V duchu s ním souhlasím, jenom mi nejde do hlavy (a Pavel Hlaváč mi to potom v rozhovoru na chodbě potvrdí), že když církev je takovým krásným domovem, proč někteří z něj byli vystrkováni. Jsem rád za jeho slova o pokání, které přijde od Boha, ale myslím, že bychom se my věřící měli už naučit trochu stydět–zdá se, že i v tomto ohledu nás pohané předhánějí.
Pak se dovídáme z úst místopředsedy vlády J. Hromádky o předvolebních pokušeních a o tom, jak se ocitl na kandidátce koalice č. 11 a o odvolání své kandidatury.
Několik napsaných dotazů z pléna ještě míří na problematiku pokání, ale někteří zástupci církve pomalu kočírují diskusi jiným směrem. Mluví dlouze. Zdá se mi, že teď by mohl moderátor využít svého práva a diskusi usměrnit. Za chvíli se ohlížím na své přátele, posíláme nějaké dotazy, ale už je příliš pozdě na nějakou novou a zásadní debatu. Zůstává nezodpovězenou otázkou, kdo z nás si spletl laskavost s neochotou říct tomu druhému zavčas, ať mluví k věci.
Setkání končí. Už jen na chodbě probíráme, co se povedlo, a co je zklamáním. Možná, že to bylo na nás všechny příliš silné kafe. Ale stejně odcházím s myšlenkou, že bez vyznání vin a bez pokání se nedomluvíme. Zcela jistě však toto základní ohledání terénu naznačilo směr, kterým by se mělo ubírat i podzimní jednání synodu. Nejde o prosazení názorů několika zástupců církve–to jsme přece už v mnoha podobách v minulosti zažili – jedná se o pohyb celé církve. Pak snad budeme kvasem a inspirací pro podobné vyznání vin bratrů katolíků a bratrů z jiných protestantských církví.