Člověk je bytost složitá. V dřívějších dobách se nejčastěji pro jeho komponenty používalo trojiční označení tělo, duše a duch. Není to pochopitelně jediný pokus o rozlišení a pojmenování částí, ze kterých jsme utvořeni. Vyjadřuje ale dosti přesně zkušenost, kterou člověk při svém sebezkoumání učinil – nejsme prosté ohnisko, ale spíše kompozice rozrůzněných částí. A právě na tuto naši skladebnost odkazují biblické texty, ve kterých Hospodin člověka povolává, aby jej následoval cele.
V Božím volání po naší celistvosti se nepochybně odráží zkušenost vnitřní rozdělenosti. Známe to asi všichni, ty okamžiky, kdy si uvědomujeme, že místo aby jednotlivé části naší bytosti utvářely harmonický celek, nacházíme je spíše ve stavu vzájemného sváru a odstředivých tendencí. Duch je hotov, tělo však slabé. Snadno se pak přihodí, že naše následování Hospodina postrádá skutečnou celistvost a je jen jakýmsi trvalým roztrháváním naší bytosti – královstvím vnitřně rozděleným.
Na okamžik se nám může podařit tuto bolestivou rozdělenost překrýt extatickými záblesky celosti, které nabízí všemožné drogy, orgasmy a adrenalinové zážitky, či naopak sedativním sebezapomínáním před svítícím (tedy luciferským) displejem. Nejspíš už ale víme, že nic z toho nelze podržet a občanská válka zuřící v našem nitru se vždy rychle přihlásí o slovo. Čím častěji si navykneme od své rozdělenosti unikat, tím více se prohlubují naše neurózy a jiné duševní i tělesné nesnáze. Nakonec můžeme sami sebe přesvědčit, že žádná celost není ani možná. Že to byla jen chiméra a velikášský přelud, ve kterém jsme se chtěli stát něčím, na co nemáme. I do této pohodlné skepse ale znovu a znovu slyšíme: „Já jsem Hospodin, následuj mne cele.“
Bylo by ale chybou se domnívat, že ideálem biblického následování Hospodina je jakýsi dokonalý lidský monolit. Být cele před Hospodinem, to totiž nutně znamená být před ním v bytostné lidské neuzavřenosti a nehotovosti. Člověk je celý až tehdy, když pozná a přijme svou „děravost“. Celost není aktem vzniku nadčlověka, ale spíše připraveností k cestě, k Božímu jednání. Pro lepší pochopení by nám snad mohl posloužit obraz člověka jako nádoby. Nádoba, která není celá, nemůže sloužit svému účelu. Je to prosakující hrnec, prasklá váza. Teprve celistvost umožňuje, aby byla naplněna. Její prázdnota pak už není nedostatkem, ale konstitutivní kvalitou.
Pří čtení Nového zákona se zdá, že lidská celost před Hospodinem není cílem, ale východiskem. Projevem celosti Ježíše z Nazareta je jeho „rozlámání“. Jeho sebe-vydání pro všechny potřebné. Nad jiné výmluvně nám to ilustruje obraz eucharistického chleba, ve kterém můžeme zřetelně pozorovat pohyb sjednocení a opětovného rozdělení. Jan Zlatoústý píše: „Chléb je sjednocen z mnoha zrn, takže ta zrna vůbec nejsou vidět, ale přece jsou zde.“ Toto scelení je nutnou podmínkou následného rozdělování a sdílení. Celistvost překonává izolaci ega. Být celý znamená dopustit své rozšíření na druhé až do té míry, že mluvit o „já“ už není potřeba.