Někdy na začátku devadesátých let se lidé ze sboru, kde jsem tehdy farářoval, vydali v neděli na celodenní výlet autobusem, já jel s nimi. Hlavním cílem byla návštěva sociálního zařízení v Krabčicích, velkého domova pro seniory, který nedlouho před tím vrátil stát Českobratrské církvi evangelické a který začala provozovat Diakonie ČCE. Cestou do Krabčic jsme se v jednom sboru zúčastnili bohoslužeb. Farář věděl, že se na bohoslužby stavíme a že potom jedeme do domova v Krabčicích. Mám za to, že záměrně při kázání vykládal oddíl z Lukášova evangelia 10,38–42, kde čteme: Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby je obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“ Farář v kázání vyzdvihl počínání Marie, která dala přednost naslouchání Kristovu slovu před vším ostatním, a tak ukázala, co má v církvi Kristově stát na prvním místě. Kdežto Marta farářovi ztělesnila činnosti, se kterými církev nestojí a nepadá a které by se neměly přeceňovat, činnosti řekněme pečovatelské. Nu a nakonec i výslovně v kázání zaznělo, že diakonské činnosti, do kterých se evangelíci v nastalé svobodě vrhají, by se neměly přeceňovat, aby se tak nezastíralo hlavní poslání církve, totiž kázat Boží slovo. Byl jsem z kázání trochu na rozpacích. Jednak proto, že zaznělo na cestě našeho sboru do obnovované Diakonie, jednak proto, že mi nesedělo svým výslovným znevážením diakonské práce. Přičemž jsem věděl a vím, že církev tu je skutečně prvořadě proto, aby lidem nabízela Boží slovo, Kristovo evangelium. Vyprávění o Martě a Marii jsem tehdy rozuměl tak, že jsou chvíle, či šance, kdy má člověk možnost otevřít sluch i srdce Božím věcem, a takové chvíle že je třeba rozpoznat a nepromarnit. Z téže bible jsem ovšem slyšel, že jsou i chvíle, které je třeba naplnit praktickou službou lidem. Proto jsem Martu neviděl tak kriticky. Marie si jistě počínala správně, když Ježíšovu přítomnost v domě pochopila v první řadě jako zvláštní šanci, kdy může něco nového slyšet o životě i o Pánu Bohu; pochopila, že nastal čas příhodný k naslouchání, čas, který zase pomine; pochopila, že v tu chvíli je potřeba zapomenout na všechno ostatní a čekat napjatě na každé Ježíšovo slovo. Ano, cenu má udělat to jediné, co je právě potřeba udělat. A Marie to udělá. Má možnost slyšet Slovo života, Slovo pravdy, a využívá toho. To je v tu chvíli pro ni jediné potřebné. To ale neznamená, že vše ostatní je k ničemu. To neznamená, že Ježíš by si nevážil práce kvůli druhým lidem. Právě před vyprávěním o Martě a Marii čteme v Lukášově evangeliu o Samaritánovi, který udělal také to jediné právě potřebné. A šlo o něco jiného než o zbožné naslouchání Božímu slovu. Samaritán pomohl přepadenému, zbitému člověku, postaral se o něj. Hle, jsou i chvíle, kdy jediné potřebné znamená postarat se o druhého člověka. Ano, jen jednoho je potřeba, ale to jedno znamená jednou tiše sedět a otevřít dokořán duši Božímu slovu, jindy pak to jedno potřebné znamená čin, práci, postarat se. Jen jedno potřebné, ale jednou to, podruhé ono. Jako je to v dvojpřikázání lásky – milovat Boha, milovat bližního. Obojí dělat v čase k tomu příhodném. Vždy znovu od nás Bůh čeká, že si vyvolíme to jedno potřebné právě teď, později se tím jedním potřebným stane něco jiného.
Až po pár létech jsem se při četbě novějších biblických komentářů dozvěděl, že v onom oddíle jde ještě o další důležitou věc. Tu si připomeňme, že sestry Marta a Marie si při Ježíšově návštěvě jakoby rozdělily role. Marta ho co nejlépe obsluhovala a Marie se usadila k jeho nohám a naslouchala mu. Nám to nepřipadá nijak zvláštní, zdá se nám: každá dělala to, co jí bylo vlastní, přičemž však Marta na spoustu práce zůstala sama. Však ji to také naštvalo. Tu je ale třeba vědět, že v Ježíšově době bylo v jeho židovské vlasti nepředstavitelné, že by žena usedla k nohám rabína a naslouchala jeho výkladům. Pokud rabín přišel do kterékoliv rodiny, aby hovořil o Božím zákoně, tak do domu vstoupil pouze tehdy, byl-li doma nějaký muž. S tím byl ochoten rozmlouvat o Božím zákonu a jeho dopadu na lidský život. Ženy mohly dělat pouze to, co dělala Marta. Být někde stranou, v kuchyni, a odtud přicházet, aby vzácného hosta pohostily. Nepřicházelo v úvahu, že by žena usedla u nohou rabínových a naslouchala mu s úctou na způsob jeho žáků. Kdyby se toho nějaká žena opovážila, stejně by se nic nedověděla, protože rabín by musel zmlknout. Tak mu velela pravidla jeho učitelského úřadu. Když si tedy Marie sedla k nohám Ježíše, známého učitele Božího zákona, a poslouchala napjatě jeho slova, jednala velmi neobvykle, ba opovážlivě. Ovšem neobvykle, velmi svobodomyslně jednal i Ježíš. Nejenže Marii nevyhodil, on ji dokonce pochválil, že si počínala správně. A tak v tomto příběhu Ježíš ukazuje cestu k budoucímu překonání patriarchálního uspořádání společnosti, i když ženy byly zatím omezeny ve svých právech, včetně práva na rovnocennou účast na životě církve. Dnes jsme v naší civilizaci na této cestě postoupili kupředu a věřím, že se tak děje v duchu Kristově. A že je třeba pokračovat tou cestou dál. Ve společnosti. I v církvi.