I.
Máme-li zvažovat pokání církve, měli bychom začít zdůrazněním, že pokání patří k závažným, možná podstatným rysům života církve. V církevním společenství bývá pokání něčím živým: Buďto tím, že se slovem či skutkem dává najevo, nebo tím, že se po něm úpěnlivě volá a k němu nabádá.
Ovšem pokání, resp. výzvy k němu, jež se začaly ozývat v církvích v posledních týdnech, je pokání ve velmi specifickém smyslu, neboť chce být jakousi bilancí života církve za uplynulá léta. Jeho naléhavost se vynořuje obvykle v přelomových okamžicích dějin, a to nejen dějin našich církví, nýbrž celého národa a společnosti. Podnětem k pokání tohoto druhu jsou spíše změny vnějších dějinných okolností, které se také výrazné dotýkají života církví. A teologie, která se vědomě hlásí k tornu, že církev žije uprostřed konkrétní společnosti a že osudy církve jsou těsně spojeny s osudy vlastního národa, nemůže toto pokání považovat za nějaké scestí víry. Byl by to patrně církevně-teologický doketismus, chtít realizovat život církve mimo národ, společnost a historickou dobu. Také církev je zatížena konkrétní minulostí s jejími břemeny, neboť na sobě nese obecnou dějinnou hříšnost uplynulých let. Také církev procitá k vnitřní naléhavosti, v níž cítí, že by se měla vyrovnávat s hříchy své dějinné minulosti. A jak jinak může na tohle všechno reagovat než svým dějinným pokáním. „Dějinným“ pokáním církve tedy rozumějme vyznávání vin v přítomnosti za určitý úsek minulosti, o kterém církev v dané chvíli zjistila, že v něm neobstála tak, jak by mohla či měla. V dějinném pokání církve se kajícně hodnotí minulost z pozice přítomnosti.
II.
Naznačil jsem, že tzv. „dějinné pokání“ církve je něčím specifickým. Ovšem nevylučujeme možnost, že svou verzi „dějinného pokání“ mohou učinit národ i společnost buďto jako celek, anebo ve svých dílčích oblastech. V tom případě si musíme uvědomit, že sekulární či banálnější sféry života jako např. politika, ekonomika, kultura to mají v tomto ohledu o něco snadnější než církev. Ve světské sféře půjde především o analýzu chyb a omylů a o výhledové řešení nakupených problémů. Ve vyznání církve je to složitější, neboť dějinné pokání není pro církev něčím vyčerpávajícím, nýbrž pouze něčím dílčím. Pozor, neříkám, že méněcenným, něčím méně hodnotným. Složitost je v tom, že křesťan ví, jak hřeší dnes a denně, že tedy pokání činí a musí činit neustále, a že každý nový den přijímá jen a jen z nového odpuštění Božího. Ale dějinné pokání, o kterém přemýšlíme, to se nedělá na každý den. Vynoří se z ničeho nic a čas od času. Toto dějinné pokání ukazuje sevřeného člověka ve značně jiné poloze, než jak tornu bývá u bytostného pokání křesťana dnes a denně.
Není pochyb, že každému pokání předchází rozpoznání vin, jejich rozvažování, jejich hluboké a upřímné vyznání, vnitřní podněty k nápravě, neboli upřímné a odhodlané úsilí změnit sebe, svůj dosavadní život, zejména neopakovat staré poznané viny. Jenomže křesťan musí připustit, že zůstává i se svým pokáním trčet v ustavičném koloběhu, v němž se střídají touha po novém a lepším a hned na to upadání do starého a hříšného. Proto klíčová otázka, kterou si musíme položit, zní, zda tento existeciální koloběh viny a odpuštění před Bohem platí také a shodně ve smyslu dějinného pokání. Zda pokání před Bohem je totéž, co pokání před dějinami a politikou. Zda existencialitu viny lze mechanicky aplikovat na vinu dějinnou.
Předběhnu a řeknu, že z mé teologické pozice plyne, že Bůh nám odpouští i dějinnou vinu. Ale musíme nejprve a především přiznat, že to s námi není v tomto ohledu tak jednoduché a laciné. Neboť vyznávám, že k odpuštění za dějinnou vinu lze se dostat až po náročné a složité oklice. Věřím, že Hospodin nám odpouští i naše dějinné hříchy. Ale neméně věřím, že Boha-Hospodina to něco stojí, ba hodně a mnoho stojí. Např. zkrocení jeho hněvu, msty, oddálení soudu nad námi. Neboť věřím, že Bůh odmítá jakoukoli kalkulaci ve věcech viny a odpuštění, hříchu a pokání. Že v rozměru našich dějin nám Hospodin-Bůh neuznává výmluvy na rozmanitost vnějších časů: aby nám velkoryse toleroval naše přizpůsobení podle situace – jednou čas hřešení a jindy čas pokání, jednou čas provinění a poté čas nápravy, a tak dále, až do nekonečna. To, že bychom v některých letech (obtížných a nesnadných) měli povoleno hřešit, a naopak v letech snadných a uvolněných mohli Za minulé viny činit pokání, to by byla představa zvrácená a rouhavá.
III.
Uvědomuji si, jak samozřejmě se začínám rozbíhat po terénu dějinného pokání. Ale současně se na mysl vtírají i jiné otázky: Je pokání za minulost pro nás něčím živým a žádoucím? Je vůbec třeba činit v církvi nějaké dějinné pokání a za co? Nemělo by se spíše děkovat za to, jak nás pámbu v těch zlých časech normalizace při zdraví i životě zachovati ráčil? Anebo snad poděkovat našim církevním vůdcům, bohoslovcům i představitelům za to, jak nás bez větších šrámů na těle i na duši šťastné provedli úskalími zákeřné normalizační politiky? Jak nás neméně dobře ochránili před neuváženými pokusy jít třeba jinou cestou, na níž mohla být ohrožována existence církve? Což nám hrnec konců nelahodila ta kaifášovská církevní politika obětovaných jedinců v zájmu celkově dobrého renomé církve?
Obávám se, že možná mnohem živější než touha po pokání je mezi námi snaha o obhajobu církve v uplynulých dvaceti i více letech: Vždycky jsme dobře věděli, co je zač totalitní režim a tušili jsme, že mu šlo o naši likvidaci a že v té nadmíru a nadlidsky náročné situaci jsme všichni dělali, co jsme mohli. Předně abychom si nezadali, a přesto si udrželi svoje. Našim teologům a představitelům nelze nic vytýkat. Pokud snad přece jen něco, pak je nutné to pochopit a omluvit, neboť za tehdejších stísněných podmínek opravdu dělali, co mohli. A pokud se snad dopustili něčeho nekalého, je třeba jim to odpustit a v zájmu jednoty církve se s nimi usmířit. Byla to zlá doba. Kdo má právo hodit kamenem? A po kom?
Obhajoba církve jako celku může být odůvodňována tak, že naše sbory působily jako oázy uprostřed pouště okolního světa: Jak vděčně jsme se do nich uchylovali, abychom zde slyšeli hlas z jiného světa a udržovali lepší vzájemné vztahy.
IV.
Německý filozof a náboženský myslitel Karl Jaspers nesmírné pomohl německému národu v době po skončení 2. světové války svou knížečkou „Otázka viny“. Jaspers rozlišuje čtyři druhy viny: kriminální, politickou, morální a metafyzickou. Jistěže jeho úvahy jsou poplatný tehdejší německé situaci, ale jeho základní schéma v otázce viny může mít obecnější platnost. A zabýváme-li se pokáním církve, nemůžeme obejít problematiku její viny. Proto se ptejme, jak nebo čím může být naše církev provinilá. Po rozpoznání a vyznání jejích vin by mělo následovat pokání, prosba a odpuštění i odhalení naděje na nový život.
1. Nedomnívám se, že by se naše církev dopouštěla nějakých kriminálních vin, ze kterých by se musela zodpovídat před obecním zákonem u civilního soudu. Na její minulosti uplynulých 20–40 let nelpí takové činy, za něž by musel následovat soudem uložený trest. Církev tedy nemusí před svou společností činit pokání za žádnou kriminální vinu Případné kriminální přestupky nebo činy uvnitř církve by bylo potřeba odkrýt, označit a řešit.
2. Protože Jaspersův termín „politický“ má v našem prostředí nepříznivou ozvučnost, budu užívat pojmu „dějinný“. Domnívám se, že naše církev nese velkou dějinnou vinu před svou společností, před současností i budoucností, před nastupující generací, ano i před sebou. Podle Jasperse musí být důsledkem politicko-dějinné viny „odpovědnost“. Jsem přesvědčen, že církev musí učinit pokání za napáchané dějinné viny během uplynulých 20–40 let. Záměrně mluvím o 20 až 40 letech, neboť toto se ukáže jako naše unikátní světové specifikum. A podotýkám, že právě otázka dějinné viny nás především zajímá a je hlavním předmětem našich úvah.
3. Za morální vinu odpovídá dle Jasperse člověk sám před sebou svému svědomí. Důsledkem morální viny je „pokání“. To by znamenalo, že morální vina může být ryze individuální, osobní a nikoli obecná, kolektivní. To by dále znamenalo, že nelze vynášet morální soud obecně nad celým kolektivem, tedy ani nad církví. Morální vinu mohou nést a na sebe vyznávat v určitém společenství jen jeho členové, a sice jednotlivě. Morální pokání je individuální počin i ve společenství. Z toho plyne, že morální pokání v církvi za morální viny uprostřed téže církve činí jednotlivci sami za sebe a sami před sebou.
4. Jaspersovu „metafyzickou“ vinu si nahraďme vinou „teologickou“, vinou před Bohem. Tuto hlubinnou vinu před Bohem vyznává každé naše bohoslužebné shromáždění i každá soukromá modlitba. Z této viny se zpovídá lid Kristův zpravidla prvou modlitbou svých bohoslužeb a zpívá o tom ve svých písních. Teologické pokání církve je permanentní, neboť tvoří bytostný rys církve jakožto Božího lidu. Je to kajícnost v prvé řadě za nás, za církev, ale v neposlední řadě za celý svět, zástupně za celé stvoření. Absence nebo vytrácení tohoto teologického pokání před Bohem by proměňovalo církev v jakousi anti-církev.
Doporučuji, abychom se drželi tohoto Jaspersova schématu viny a pokání, byť je to jen schéma pomocné. Myslím si totiž, že tato pomůcka je velmi důležitá, nebol' nám zabrání v několikerých scestných postupech při našem přemýšlení. Zejména nás může ochránit před nebezpečím dvojí nivelizace viny: Prvním takovým nebezpečím je, že se všichni budeme cítit vinni za všechno, co se stalo, že se budeme nuceně stylizovat do role jakýchsi kriminálních viníků, kteří by měli učinit pokání před samým Bohem. To by bylo prapodivné. Druhým takovým nebezpečím je, že vina bude natolik nejasná a zastřená, že ji nikdo na sobě v žádném momentu nepocítí, takže každý zůstane sám se sebou vpodstatě spokojen. To by bylo rovněž prapodivné. Proto se musíme uvědomit, že v otázce viny a v upřímné touze po pokání nemůžeme křížit uvedené hierarchizované roviny našeho lidství.
(pokračování příště)