Mnohokrát užil prezident Masaryk této zkratky, aby vysvětlil svůj politický program, aby ozřejmil své pojetí českých dějin i smysl demokracie. Díky Václavu Havlovi zazněla letos tato myšlenka znovu v prezidentském projevu a výrazně tak podtrhla hlubokou duchovní kontinuitu našeho národního zápasu o svobodu, lásku a pravdu. Co měl Masaryk vlastně na mysli? Co chtěl touto pregnantní zkratkou vyjádřit? V žádném případě nenadřazuje Masaryk (jak by se snad mohlo někomu zdát) vůdcovství náboženské nad vedení politické, neupřednostňuje církev před státem. Ježíš, ne Caesar – to není otvírání prostoru pro jakoukoli formu klerikalismu, ani odsudek světského panování. Bylo by naprosto mylné domnívat se (ať už jsi věřící či ateista), že toto heslo nějak pochlebuje křesťanům, nebo dokonce vyzývá církev k převzetí politické moci. Právě naopak. Jde o demokracii, tedy vládu „všech všem“, a ta podle Masaryka vzniká tam, kde se stát oprošťuje od theokracie, či přesněji řečeno od hierokracie, tj. vlády kněžstva. Proto také Masaryk vysoko hodnotí reformaci, neboť „podlomila absolutismus náboženský a v důsledku i politický“, proto také Masaryk tvrdí, že protestantské země lépe připravují občany k politické odpovědnosti – k demokracii a parlamentarismu.
Staví-li Masaryk demokracii proti theokracii, znamená to, že odvrhuje „absolutismus duchovní, různé formy caesaropapismu i absolutismus světský, zneužívající náboženství“, nikterak to ovšem neznamená, že odvrhuje náboženství vůbec. Naopak, náboženství je pro Masaryka základ všeho dalšího, je to cosi, co svobodně určuje nejen život osobní, ale i celý život veřejný: pravá demokracie nemůže být jiná než „sub specie aeternitaatis“ – pod zorným úhlem věčnosti.
Ne Caesar – to znamená ne absolutismus, ne totalita, ať už církevní nebo světská, neboť „náboženství diktované politikou, státem, nemůže již uspokojit moderního člověka, pravého křesťana“.
Ne Caesar, nýbrž Ježíš – to znamená svobodné rozhodnutí pro „čisté a neposkvrněné náboženství lidskosti“, jehož podstatou je láska k Bohu a k bližním. Demokracie je pak politickým uskutečňováním tohoto Ježíšova náboženství, „demokracie je politickou formou. lidskosti“. Odtud Masarykovo hodnocení českých dějin (Hus- Chelčický – Komenský – Havlíček – Palacký), odtud vrcholné ocenění Českých bratří i Masarykův „přestup“ od katolíků k evangelíkům, odtud i jeho mravnost osobní a prezidentská. Ve Světové revolucí píše: „uvazuje se v úřad prezidentský... byl jsem si vědom, že stát a politika bez mravního základu neobstojí“, cituje při té příležitosti bibli, apoštola Pavla: „V tento úřad postaveni, jakž jsme došli milosrdenství, nemáme bázně; ale odmítáme ukrývání neslušnosti, nechodíce v chytrosti, aniž se lstivě obírajíce s slovem Božím, ale zjevováním pravdy stavíme sebe vůči každému svědomí lidskému před obličejem Božím“ (2 Kor. 4, 1–2) a dodává: „To je program republiky a demokracie sub specie aeternitatis.“
Ježíš, ne Caesar – říká i Václav Havel. Navazuje na pojetí Masarykovo, ba chce je dokonce vnést do evropské i světové politiky jako náš osobitý příspěvek. Těžko lze vyhlásit hlubší a humánnější program, těžko lze mít případnějšího prezidenta. Nechceme-li ovšem my, ostatní občané, zůstat stejně jako v posledních letech u pouhého držení palců osamělému běžci (za předpokladu, že se pan prezident nepokazí) a nechceme-li zůstat jen u krásných proklamací, které by nás za čas usvědčily ze lži (za předpokladu, že se i pan prezident– nedej Bože – možná jednou pokazí), musí si především vlastní svědomí každého z nás stále znovu připouštět kritickou otázku: jak je to s tebou?, kdo vítězí ve tvém životě – Ježíš nebo Caesar?. Tj. miluješ Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou, celou svou myslí?, miluješ svého bližního jako sám sebe? Anebo za vší aktivitou je v podstatě jenom tvé sobectví? Žiješ v pokoře a odpovědnosti před Bohem, anebo sám sebe považuješ za dobrého a jenom sobě zodpovídáš? Bojuješ a trpíš pro Pravdu Páně, anebo sis vymysle! pravdu, která ti vyhovuje?
„Ježíš, ne Caesar“ těžko prosadíme ve věcech veřejných, nebude-li to zároveň naše vyznání ve smyslu existenciálním. Těžko můžeme vytvořit demokracii jakožto „politickou formu Ježíšova náboženství lidskosti“, jestliže v našem osobním niterném životě a v každodenním běžném rozhodování toto Ježíšovo náboženství chybí. Říká to ostatně už sám Ježíš: „Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké.“ Program tedy velmi náročný. Vyznavač Ježíšův však ví o naději, která se klene nad všemi determinacemi a všemi selháními, a tím vždy znovu dodává sílu do dalších zápasů.
Ježíš nepřišel, aby člověka morálně zdeptal, nýbrž aby ho vyvedl z otroctví zla. Nejen demokracii můžeme vidět pod zorným úhlem věčnosti, ale především sebe sama i celý svět okolo nás.