Následující povídání s malířem, básníkem a teologem Pavlem Rejchrtem je z roku 1988 a původně bylo určeno – marně – pro studentský časopis Komenského evangelické bohoslovecké fakulty. Z tohoto faktu vyplývá jeho značný rozsah (budeme tisknout na pokračování) i určitá, nikým neupravovaná, prostořekost.
mp: V kterých letech jsi studoval na KEBF?
PR: V letech 1961–66. Přesně vzato, skončil jsem v únoru šedesát sedm.
mp: Proč jsi šel na fakultu? Chtěl jsi být farářem?
PR: Já zpočátku na fakultu ani nechtěl. V padesátém devátém jsem dělal zkoušky na AVU a byl přijat do přípravného ročníku. Jenomže asi za měsíc bylo mé přijetí odvoláno, zrovna v den, kdy jsem maturoval. Vracel jsem se domů v takové té euforii, jak se přede mnou otevírají ty „perspektivy“, za půl hodiny přišel domů a ve schránce bylo: „Vaše přijetí do přípravného ročníku bylo zrušeno, můžete se odvolat.“ Odvolal jsem se, nepomohlo to, až po letech (1969) jsem se dozvěděl, že mé přijetí bylo zrušeno pravděpodobně z kádrových důvodů, kvůli otci kazateli. Tatínek mě pak dostal na zdánlivě kýžený obor ručního sazeče v tiskárně. Učil jsem se dva roky v Polygrafii, dělal znovu přijímačky na AVU a vyletěl hned v prvním kole. Bylo třeba se rozhodnout, co dál a jak jsem nad tím přemýšlel, zjistil jsem, že celou svou minulostí, svým původem i směřováním mohl bych být vlastně teolog. V sazárně jsem platil za náboženského fanatika, víru jsem sice nijak nevnucoval po způsobu takových Billy Grahamů řekněme, ale ke všemu jsem se vyjadřoval, když šlo o konflikt mravně politické povahy. Zašel jsem za br. děkanem Hromádkou a v jeho bytě v Moravské ulici, za přítomnosti Milana Opočenského, jsem si vylil srdce o svých potížích. J. L. Hromádka mě vzal kolem ramen a řekl, že jevím upřímný zájem, že o to velice stojí, abych se dostal na fakultu, že by si to ze srdce přál a že samozřejmě, co bude v našich silách uděláme, aby ses z té práce mohl vypsat, no a když uděláš zkoušky, bratře, budeš vítán, my vítáme každého, kdo hoří tak upřímným zájmem. Tak mi tam dodal odvahy, vyplnil jsem přihlášku a prošlo to, podnik to doporučil. Za půl roku jsem se dozvěděl, že na ZV KSČ bylo kolem toho veliký haló, chytali se za hlavu, co je to za pořádek, že na tak strašlivou školu mě podnik doporučil a že musím být odtamtud zase vydodán podniku nazpět, ale pak z toho nic nebylo. Hromádka měl zřejmě silnou pozici.
Život ve fabrice a život při studiu – to byl veliký rozdíl. Vážil jsem si toho v rovině jaksi horizontální i vertikální, abych to vyjádřil cudně. V prvním ročníku jsem nosil bílé košile a kravatu, čisté tvídové sako, to patřilo k módnímu oblečení, nosil jsem aktovku, cítil jsem se studentem, takovým lepším člověkem. Říkal jsem si tehdy, být farářem je výsada, všechno se to vznášelo v dálce, viděl jsem to jako ideál duchovního zaměstnání, kde se člověk nepředře, má čas na kontemplaci, studium, modlitbu, rozhovory o víře – tak takhle mě to drželo dva roky. Postupně se ta představa všelijak měnila, na fakultě jsem se dostával do stále větších tenzí z toho, jak jsem viděl pod pokličku mnoha věcí, či spíš jak jsem se domníval vidět, ale ať to bylo jak to bylo, z původního optimismu jsem se dostal do takového, jak mi Lochman jednou řekli, kafkovského vidění. „Vy, bratře Rejchrte, všecko strašně dramatizujete, nevidíte to takovými kafkovskými brýlemi?“ To je pravda, tehdy byl Kafka v módě, ale někteří jsme ho četli s upřímným zanícením. Vedle Kafky pak přicházeli Camusové, něco jsem louskal v němčině, Sartre, to byly prostě takový podvratný pocity, říkám to s jistou ironií.
mp: Pocházíš z Církve bratrské, ale ty i tví bratři jste studovali za českobratrskou evangelickou…?
PR: Tebe by zajímalo proč, jo? To je zajímavá otázka, pro někoho třeba vůbec, ale mě to vzrušuje ještě po letech. Jakožto děti kazatele jsme my tři hoši prožívali napjaté situace, na jedné straně hýčkaní sboroví mazánci, ale na druhé straně příkladné kazatelské dětičky, od kterých se za tu lásku, co jim sbor poskytuje – to říkám bez ironie – hodně očekává. Sbor na Žižkově byl pěkný v tom smyslu, že měl tradici urbánkovskou, to je řečeno seshora, a řečeno zezdola to byl opravdu (původně) dělnický sbor, plný žižkovských dělňasů, bývalých živnostníků a bylo tam málo toho, co bývá v českobratrské církvi – intelektuální vyšší vrstvy, takže tam nebyli ani profesoři. Jistě mohly být i výjimky, ale na Žižkově byli opravdu prostší lidi, domkáři, kteří měli králíky na periferii. Ve sboru bylo ovšem taky několik mladých technokratů, z toho asi dva ve staršovstvu, a právě s nimi začal mít otec konflikty. Chtěli totiž do sboru mladšího kazatele, vysloveně absolventa fakulty, který by prý lépe rozuměl mládeži a tak podobně. V rodině z toho bylo určité trauma, tatínek o tom sice nemluvil, ale matka to nesla jako rodinný nevděk, a to byl právě jeden zdroj určité tenze vůči sboru, potažmo vůči církvi. Druhý zdroj té tenze byl v kulturně společenských názorech církve, s nimiž jsme jakožto dorůstající hoši, kteří se právě začali zajímat o některé kulturní jevy, přicházeli do rozporů. V CB tehdy ještě platilo anathema na návštěvu biografů celkem paušálně; nešlo o to rozlišit, jestli je film kvalitní nebo blbej, prostě kino bylo od satana, i když se to nemuselo říkat takhle masivně. Byl to nepsaný mrav tam radši nechodit. Vedle toho jiný interdikt byl na tanec, na chození do tanečních. Já byl dřevo, mně to nevadilo, ale spolužáci se divili, že jsem nebyl ani na maturitním plese. Jako žid nejí vepřový, já tam prostě nešel. A tím vznikala určité tenze na obě strany – ve světě jsem platil za blázna, nechci říkat slavnostně „pro Krista“, spíš toho, kterému se říká náboženský fanatik, no a v církvi jsme začínali platit za rebely.
mp: Začal někdo z bratrů nebo jste k tomu postupně dospívali společně?
PR: Začínali jsme společně, nejvíc asi ten starší a na nejmladšího se to nějak přelilo a zase dodával impulsy těm starším náš Miloš byl v pubertě největší uličník. Jednou jsme třeba s Milošem schválně kouřili dýmku, nacpanou nějakým úplně sprostým tabákem a okázale, v soupravě chuligána té doby jsme přišli do sboru. Chtěli jsme naštvat ty dva presbytery a snažili se jít kolem nich a vmést jim ten kouř do ksichtu.
mp: Zazlívali vám rodiče přestup do ČCE?
PR: Ani ne. Trochu je to bolelo, ovšem spíš proto, že to bude možná dělat další konflikty, ale vnitřně naše rozhodnutí, řekl bych, přinejmenším chápali. Mamince to rozhodně nevadilo, tatínek měl pocit, že bychom neměli na tu původní církev tak nadávat. V ostřejší podobě to znělo: „Vy se někdy podobáte takovejm, co plivou do studánky, ze který pili.“ Ale říkal to jen proto, aby nás trochu uzemnil.
mp: Jak se tehdy žilo na fakultě? Bydleli jste všichni v Jirchářích?