Zřetele hebrejského člověkosloví
Sexus je tu polem tvořitelského experimentu Pravdy, místem, v němž jsou si žena a muž zrcadlem, oporou, útěšným i posilujícím tajemstvím. Muž se transcenduje ženou, žena se transcenduje mužem. V této soutranscendenci se vyjevuje sexuální obrys tvořitelského úsilí Pravdy. Jakožto EZER je žena muži silou k životu a oporou v zápase se zlem.
V této souvislosti možno uvést, že ’ZR (čti: azara) souzní s ugaritským gzr = být silný. Slovesa ’zr se užívá ve vyprávěcích pasážích i v bohoslovné poezii Žalmů o bojové solidaritě s někým (Joz 1,14; 10,4; 1 Kr 20,16; Ž 33,20; 70,6; 115,9–11 aj).
V ženě vyjevuje svou sílu-moc-přispění-solidaritu sám Hospodin, sama Pravda. Žena je muži přímo znamením Božího přispění v zápasu proti Tehámu-Nicu. Je to svého druhu „kámen pomoci“(EBEN-EZER) – srv. 1 Sa 7,12 – souputné živé transcendentní připomenutí, že Pravda je tu, vedle mne, přítomná, aktivní, branná. Tak jako kdysi zastavil JHVH Izraelce „pod Bét-kar“ (1Sa 7,11) a Samuel vzal kámen, zřejmě veliký a výrazný, a dal mu jméno Kámen pomoci, ta JHVH v rozkošném smysluplném vyprávění Jahvistově postavil před oči mužovi (Adámovi) POMOC – záštitu a oporu. Tato pomoc, v níž se vyjevuje léčivá a branná Boží přítomnost, spočívá právě v tom, co muž sám v sobě a ze sebe nemá, i když je mu to blízko jako jeho vlastní nitro – to nejvnitřnější, i když nejskrytější, to, co je bez „očí víry“ naprosto nepostihnutelné. A to je právě to „ženské“. Sexus a eros ženy stojí tu ve službách pomoci muži. Bůh muže ženou, ženiným sexem a erotem utvrzuje. Sexus a eros jsou záležitosti sakrální, nejsou postihnutelné pouhým biologickým či psychologickým zkoumáním, nejsou postihnutelné ani vágní = nekvalifikovanou zkušeností; nepostihne je ani mýtus, v němž Příroda = Žena-Nadžena, mysticko-naturální participantka božské přírody a schopnosti rodit = rozmnožovat život. Radikálně je tu zviklán mýtus, v němž žena vystupuje jako tajemná zprostředkovatelka, ba přímo prostřednice mezi Přírodou a člověkem. (Odtud brutálně ostrá polemika proti ženě jako kooperátorce Hada jakožto „substanciálnho souhrnu“ regeneračních sil Vegetace; přitom ovšem tu žena ve své pohlavní funkci zastupuje i muže.)
Sexus a eros jsou viditelné jen v perspektivě víry. V této perspektivě se sexus a eros jeví jako služebná struktura – jejich smysl není v nich samých, nýbrž v tom, čemu slouží; jejich smysl je v jejich misionalitě. Žena a ovšem i muž, kterého (jak připomenuto) tu žena v pohlavním aspektu zastupuje,
slouží svou citovostí, emocionalitou, milostným vzplanutím, projevy blízkosti s gesty mířícími ke sjednocování (polibky, objímání, soulož) k upevnění partnerovy víry. Víře je tu rozumět jako vykročování k budoucnosti a budoucnost znamená tu jednotu mnohých a mnohého, radostnou manifestaci lásky, kterou nelze dělit na oblast duchovní a hmotnou. (Bios vyhozený z duchovního lůžka je pouhé vegetování, a to i tehdy, když mozkovna pracuje na piné obrátky.)
Proto se muž vydává za ženou opouštěje své pokrevní zploditele, dávaje tak přednost osobě „cizí“, pokrevně s ním nesvázané. Přilne (DBK) k ženě a „stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24). Je tu naprostá otevřenost, čirost, průhlednost, upřímnost, přímost (to je ve v. 24 vyjádřeno podobenstvím „nahoty“). V mužově činu je skryto riziko: muž opouští (!) to, co dosud mělo jméno „domov“, opouští své pokrevní lůžko, to dobře známé, spolehlivé, krví předané. Je to vlastně exodus, a jako každý exodus je to podnik víry. Muž se vzdává svého dosavadního života, své dosavadní jistoty: „přiklíží se“ (DEBEK = letování, pájkování) ke své ženě. Manifestuje tak svou nedostatečnost, nejen pohlavní a erotickou, jde tu předně o nedostatečnost víry. A přistává na břehu mu neznámém, a tady v zóně néznáma a ciza chce vytvořit (jaká troufalost! jaká víra!) kreativní jednotu těla a ducha („jedno tělo“). Tak se ubírá ženou vstříc Eschatu.
Žena je domov, za nímž se muž vydal. Muž vnáší do ženy onu exodičnost, otvírá jí k cestě. Nachází v ní ukotvení a vyráží spolu s ní dál. Symbolem tohoto „dál“ je dítě. To není produktem pohlavní síly jako takové, nejde tu toliko o naturální rozmnožení, nýbrž i o zmnožení spirituální. Dítětem překračují muž a žena samy sebe k budoucnosti. Toto překračování není vposledu vázáno na dítě, plod jejich vzájemné lásky. Genesis hlásá postačitelnost muže a ženy ve svobodném svazku „jednoho těla“. LNUTÍ – přilnávání a JEDNOTA – jednocení, to je to základní. Exodos i inodos. Vykračování Z i přebývání V. Manžeiská náruč, není-li to ovšem náruč institučně vychladlá, je žitým a předváděným symbolem či podobenstvím budoucího lidstva, ba celého kosmu, lidstva a kosmu sjednoceného vírou. Spirituální i naturální jsou tu ruku v ruce orientovány k eschatu. Spirituální nemá tu povahu antihmotnosti (ve smyslu dualismu), naturální tu není nespirituální. Obruče spirituálna i naturálna praskají. Manželství je (zhloubi. viděno) kérygmatickou vybídkou k revizi svodného protikladu mezi materiálnem a spirituálnem.