Spis O světské vrchnosti napsal Martin Luthery roce 1523. Nakladatelství Eman vydává tento traktát již jako svou třetí publikaci. Tímto edičním počinem se nechce zapojit do kuriózniho zástupu těch, kteří horují pro obnovení monarchie nebo obnovení vážnosti české či ze zahraničí opět přicházející šlechty. Kniha je příspěvkem do diskuse o úloze církve a státu, či případné odluce. Argumenty jedné či druhé strany v případě navracení majetku církvím jsou zde osvětleny z nového úhlu. Martin Luther měl tu čest střetnout se s církví římsko-katolickou jako s mocenským útvarem a argumentace knihy odhaluje její mocenskými vráskami.strhanou tvář. Pokud dnes sklouzne do starého řečiště, budeme proti moderním uzurpátorům ducha sami a opět proti ní – navzdory všem jejím nepřesvědčivým řečem o ekumenismu a snášenlivosti.
S návrhem na omezení vrchnostenské moci jejím dělením přijde o století později John Locke a o dalších sto let Montesquieu tuto dělbu rozvrhne způsobem, jak jej přijímáme i my. Martin Luther sezatím pokouší vymezit a omezit sféru mocenského vlivu vrchnosti i církve. Tehdejší strukturu společnosti (pán – poddaný) si neproblematizuje, ale hledá východisko, jak vrchnosti odpor vůči vrchnosti kultivovat. Na rozdíl od politologů anglické revoluce sedmnáctého věku není inspirován starozákonní smlouvou mezi lidem a králem (1 Samuelova), ale novozákonními myšlenkami apoštola Pavla z listu do Říma a autora Prvého listu Petrova, jehož myšlenky v mnohém s apoštolovými souznívají. Luther vymezuje sféry vrchnostenské moci a biblickými citáty zdůvodňuje její právo na vykonání trestu smrti (s. 14). Sféru duchovní vlády vymezuje jako službu slovem. A církev si nemá uzurpovat moc, ani mocensky tlačit na císaře a knížata. „Když ti tvůj kníže nebo světský pán přikazuje držet s papežem; tak nebo onak věřit, nebo ti nařizuje odevzdat knihy, máš tedy odpovědět: ‚Nesluší se, aby Lucifer seděl vedle Boha. Milý pane, jsem vás povinen poslouchat tělem a statkem. Co mi přikážete v souladu s vaší pravomocí na zemi, chci poslouchat. Avšak když mi poručíte věřit a vydat knihy, poslouchat nechci. Neboť zde jste tyran a saháte příliš vysoko, přikazujete, kde nemáte právo a moc atd.‘ Když ti proto vezme tvůj statek a potrestá takovou neposlušnost, jsi blahoslavený, a děkuj Bohu, že jsi hoden trpět kvůli božímu slovu. Jen ho nech běsnit a bláznit. Svého soudce jistě najde. Neboť to říkám: Kde mu neodřekneš a ustoupíš mu, tam jsi opravdu zapřel Boha.“ (s. 38n)
Církevní moci vyčítá, že neplní svou úlohu – službu slovem božím. Ze služby slovem vyrůstá totiž respekt (formulovaný pozdějšími mysliteli jako svoboda svědomí a vyznání). Císař a knížata – pokud jsou ve vleku učitelského úřadu církve, pak neprávem světsky panují. Světská vláda sama ovšem prožívá také úpadek, protože utiskuje, uvaluje nová cla a daně, skrblí, je rozmařilá. Luther připomíná vrchnosti zpronevěřující se svému úkolu, že nemá mistrovat duši a nebe, nýbrž zlé skutky (s. 37).
Martin Luther nepředpokládá, že jeho traktát uvede v chod evoluci ducha, která postupem času světskou vrchnost pokřesťanští (s. 48). Spisek píše pro případ, že by se některé z knížat chtělo stát křesťanem. Chce vysvětlit tornu výjimečnému knížeti, že „Boží slovo se nebude řídit knížaty, ani se před nimi sklánět, nýbrž knížata se musejí řídit podle něho“ (s. 48) Křesťanské kníže bude bílou vránou mezi knížaty, ale jinak Lutherovi stačí, pokud nekřesťanská knížata budou dbát na úkol, který je světské vrchnosti svěřen: dbát na spravedlnost. Odmítá, aby církev mocensky vykonávala spravedlnost – knížata jsou jejím dostatečným garantem.
Luther vymezuje poměrně přesně okruh zájmu církve a vrchnosti. Netouží po křesťanském státě. Víme asi proč. Všechny pokusy o uskutečnění křesťanského nebo utopického státu skončily v totalitě. Následky nedávné utopie ještě na nás dorážejí. Důstojné podmínky pro život obyčejného člověka vznikly tam, kde státu i církvi byly vymezeny hranice – kde bylo uznáno právo na svobodu svědomí. Demokratické rysy společnosti jsou rozeznatelné pro toho, kdo tuto svobodu – Kristem darovanou – uznává.