II. Vysvětlování nevysvětlitelného?
Při setkávání s moderním uměním jsme často nesví. Váháme, hledáme, tápeme, možná nacházíme něco společného – dojmy, atmosféru, pocit; jednoznačná interpretace a jednotný výklad však nejsou možné. Dílo se vymyká. Tak je tomu u opravdového umění asi vždycky. Realismus ovšem umožňoval a umožňuje iluzi, ve které je zobrazené možno chápat jako pouhé potvrzení známého, jako sebeutvrzení ve známé zkušenosti, ve vlastním pohledu na skutečnost. U soudobého umění, kdy se obsah ve starším smyslu slova ztrácí, kdy je na první pohled zřejmá distance mezi fakticky zobrazeným a vlastním sdělením, je tato konečná neuchopitelnost jasná. Neznamená ovšem nepřítomnost sdělení, pouze neumožňuje ve vztahu k tomuto sdělení vlastnický přístup. Dílo pro nás může být inspirací, podnětem, může nás otevírat, zasáhnout, zvát, nemůže se nám však stát statkem, kterého jsme se definitivně a jednou provždy zmocnili, majetkem, s nímž bychom mohli po libosti disponovat.
A právě to je důvod, pro který považuji soudobé umění za mimořádně vhodné k pravdivé řeči o tom, který pro nás zůstává vposledu také neuchopitelný, který pro nás bude provždy tajemstvím. Vidím totiž věc zvěstování a jeho pravdivosti podobně jako první synodní senior ČCE dr. Josef Souček, když v textu O českou evangelickou církev píše: „Jsou-li tu tajemství, nemluvme o nich jakoby nám to bylo jasné až do podrobností Čteme a říkáme: Bůh je nevystižitelný, nepochopitelný – a za chvíli popisujeme jeho bytost do velikých podrobností. Ráme: jak nevyzpytatelní jsou soudové jeho a nevystižitelné cesty jeho – a potom slyšíme rozvádět do detailů, jak on vše zařídil, zařizuje a zařídí l v dogmatice, v konfesích, katechismu, na kazatelně je někdy příliš mnoho přesností V Písmu je po pravidle skromnější řeč.“
Ta skromnost souvisí i s její obrazností. Úkolem teologie, podle mne, není tuto obraznost odstranit, ale najít její autentickou, pravdivou a poctivou po lobu. Jinými slovy: posláním teologie není vysvětlovat nevysvětlitelné, ale uvádět v-setkání s nevysvětlitelným, pravdivě prostředkovat, sdělit přesah. Ci možná ještě skromněji – odkazovat k nevysvětlitelnému, k přesahu, k tajemství.
Tajemství – to je také fenomén, který není u nás evangelíků příliš v oblibě. Mám za to, že právě nedostatek porozumění pro autentické tajemství je živnou půdou, na které cizopasí různé pokleslé a odcizené prezentace tajemna, ať už mají formu liturgického koketování s katolickým obřadnictvím nebo letničního duchaření. Obě tyto tendence vycházejí z mezí lidské racionality; jejich uchopení tajemství mám však za falešné, neboť nabízejí jeho pojmenování, a tedy i možnost majetnictví. Poctivé sdělení přesahu je asi možné jenom tam, kde racionalita naráží na své hranice, kde se ovšem i iracionalita vymyká každé manipulaci, možnosti pojmenování a majetnictví, a kde se tedy prožívá jako určitá bezmoc, prázdnota, nedostatek, nesamozřejmost – jako podnět k pokoře a údivu.
O tom, že právě tato tendence je v soudobé tvorbě přítomná, svědčí následující dva citáty, jimiž bych své uvažování rád uzavřel:
„Tvorba se vymyká konzumní společnosti, ale ne jako donedávna pomocí agresivního gesta, jímž přece jen měla obstát uprostřed ostatních vymožeností našeho života. Odlišuje se od pragmatické racionality technické a průmyslové civilizace, ale bez někdejšího romantického kultu umění, mesianismu umění.“
(Roman Prahl, Šárka Rambousková, Katalog výstavy Krok ’89)
„Mladí nechtěli současný stav jen zachycovat, komentovat a nakonec opravit. (eventuálně se uchýlit k výtvarnosti), ale rozšířit ho o ztracené neznámé.“
(Jana a Jiří Sevčíkovi, Popis jednoho zápasu – Česká výtvarná avantgarda 80. let)