Deník TELEGRAF přinesl 10. 2. pod názvem Evangelická církev žije reportáž Jiřího Štěpánka o ČCE. Značná část textu je věnována líčení reformačních zápasů, na něž české evangelictví navazuje. Na tuto rozsáhlejší úvodní část navazují dva aktuální rozhovory, první se synodním seniorem. Pavel Smetana tu mj. odpovídá na otázku: „Jak reagovali členové ČCE, když se stal váš synodní senior Hromádka místopředsedou vlády po listopadu 1989?“ Odpověď: „Některým evangelíkům dělalo toto vědomí dobře, ale většinou se ozývala dosti tvrdá kritika proti tomu, aby bratr Hromádka zastával takovou vysokou vládní a politickou funkci.“
Neklame-li mne paměť, zvedla se na přelomu let 89/90 skutečně vina nesouhlasu, reprezentující většinu církve. Padla ovšem na hlavu několika veřejných kritiků Hromádkova rozhodnutí i jednomyslné podpory vyslovené představiteli SR a všech seniorátů (jednalo se především o dva otevřené dopisy a vystoupení J. Šimsy na manifestaci v Brně). Při několika příležitostech srovnávali členové SR stohy dopisů podporujících Hromádkovo místopředsedování s minimálním počtem nesouhlasných reakcí. V r. 89 a 90 se těmito stohy musel prodírat i tehdejší náměstek syn. seniora Pavel Smetana.
V jedné z nesouhlasných reakcí, které kritici Hromádkova rozhodnutí obdrželi, můžeme číst slova pro tehdejší dobu svým způsobem typická: „Potřeba této služby (tj. Hromádkova místopředsedování – pozn. red.) se ukázala už na samotném 26. synodu a když se jí bratr synodní senior pohotově podjal, nebyla nikým kritizována, nýbrž vyžadována a kladně hodnocena.“
Na takovéto nesrovnalosti si dnes politikové navykli odpovídat No comment. Lze tak odpovědět i na otázku, jak žije evangelická církev?
t
Pod titulkem PROHLÁŠENÍ DR. HROMÁDKY otiskl bulvární plátek nejhorší pověsti Špígl tento text:
Pana dr. Josefa Hromádku si jistě všichni pamatujeme jako místopředsedu první postkomunistické a poslední Adamcovy vlády (tzv. 15:5). Pan Hromádka nyní tlumočil naší redakci své stanovisko k rozdělení ČSFR: lituji rozdělování Česko-Slovenska. Je výsledkem nejen neblahé komunistické minulosti, ale také politické nevyspělosti současných vládních reprezentací. Může to být historická prohra nás všech. Odpovědnosti za budoucnost se však nevzdáváme! Povede nás ke každodenní poctivé práci k duchovní obrodě všech generací a k naději, že úzká spolupráce přeroste v atmosféru důvěry, která překryje současné do sebe zahleděné separátní tendence, ať už jsou motivovány laciným populismem anebo podbízivou nabídkou rychlé materiální prosperity. Nedávejme proto místo lhostejnosti ani rezignaci!“