Zatoulal jsem se na procházce podél řeky Lužnice pod Táborem do areálu čističky odpadních vod. Brána byla dokořán otevřená. Po vstupu jsem se otočil a četl ceduli „zákaz vstupu“. Pobavilo mně to: Zákaz vstoupit ven? To ale nesmím čističku opustit. Honem, chlape, nebo si tě tady nechají!
Ale již vidím zřízence, jak ke mně běží. Obořil se na mě, co tam dělám. Ukázal jsem na otevřenou bránu:
„No jo, každej tady spěchá a pak za sebou ani nezavřou.“
V tu chvíli přešel ke smířlivějšímu tónu: „Když už jste tady, tak vás zasvětím do toho, jak to tu chodí.“
S gustem mi ukazoval, jak správné bakterie požírají to, co jsme jim tam z domácností a bůhvíodkud poslali. Poznamenal jsem:
„Vidím, jaká krásně čistá voda se vrací do řeky.“
Pěkně mě zarazil:
„To se ale nemylte! Z množství škodlivin zbavíme vodu těch, které rozeznáme. Ani nevíme, jestli jsou to ty nejškodlivější.“
Tak na co je tak pyšný? ptám se sám sebe. A co ostatní čističky, novější, starší, účinnější, zastaralé?
Muž ještě poznamenal, že majitelem je rakouská firma. On je dnes jejich jediným zaměstnancem na české straně. Jen on sám každý den sleduje, jak se Lužnice pokojně doplňuje jejich upravenou vodou. Třeba se tím samočistící schopnost lužnické vody nenarušuje, přemýšlím si. A co dešťová voda? Taky nevíme, jak na ni působí znečištěná atmosféra, ani co se nabere již z moře, ani co je v půdě, do které se znečištěná voda ukládá.
A proč mluvit jen o vodě? Co ovzduší? Dík své sestře, žijící v Novém Dillí, sleduji míru znečištění v obrovském městě, dvacetkrát větším než Praha. Údaje na detektorech ukazují škodlivost ovzduší jako značnou, nebezpečnou anebo hazardní.
A o čem ještě mluvit? Ne, nestíhám, ani nechci!
Myšlenky mi najednou vnukly představu jedné veliké univerzální čističky: Vyčistí vodu i vzduch, vyčistí i stromy, na kterých ulpěl popílek z tepelných elektráren a na které usedalo ptactvo nebeské, vyčistí výfuky dieselových aut. Čistí i tříděný odpad, protřídí města rozbitá válečným běsněním, vyčistí také uprchlické tábory na řeckých ostrovech, odstraní špinavá a zlovolná slova vlád a parlamentů, kongresů a všelijakých společenství. Vidím čisté a upravené bezdomovce i úhledné, polidštěné a skladné mocipány, magnáty a pracháče… Ne, nestíhám to všechno pojmout. Jen ještě zpozoruji, jak se mezi obrovskými ozubenými koly čističky posunuje Charlie Chaplin se svým nevinným, ale upřímným úsměvem. Všechno je očištěné a dobře vypadající. Je to nová proměněná tvář včerejší současnosti. Cítím, že to rozhodně není ona původní Stvořitelem darovaná zahrada, kterou máme spravovat. Přemýšlím nad tím, zdali je to (ještě) příroda, jíž jsme částí, kam stále ještě patříme. Anebo je to něco jiného? Je to jakýsi výrobek podle našeho gusta? Jakého? A pro koho?
listopad 2020