Mezináboženské kalendárium
Jako přílohu nabízíme mezináboženské kalendárium, které obsahuje hlavní svátky pěti nejvýznamnějších náboženství světa – křesťanství, židovství, islámu, buddhismu a hinduismu a některá významná obecná výročí.
Vyznavači různých náboženství tvoří spolu se sekulárními lidmi humanisticky smýšlejícími převážnou většinu obyvatel zeměkoule, a tak jejich dobré vztahy mohou přispět k míru na mnoha místech světa.
Pro život víry je důležité prožívat svůj čas jak lineárně (od počátku dějin do jejich konce, od narození do smrti), tak také cyklicky – v cyklech denních od probuzení po usnutí, týdenních od šesti dnů práce ke dni odpočinku i ročních – s pravidelně každoročně slavenými svátky i připomínkou svědků víry. Čtenáři přejeme, ať mu kalendárium pomůže k pochopení vlastní tradice i k docenění tradic těch ostatních.
Jak se stavět k svátkům a výročím, které nepatří do mé tradice?
Nejvhodnější přístup je citlivost a snášenlivost. Vhodným začátkem je, když se člověk zamyslí nad tím, jak sám prožívá své svátky a co je mu přitom příjemné a nepříjemné. Na místě je také překonat ostych a zeptat se věřících jiného náboženství, jaké chování je od jinověrce vhodné.
Každé náboženství má okamžiky, kdy si věřící nepřejí být příliš rušeni – stejně nevhodné je narušovat jako turista šabat v Izraeli projížděním autem, v muslimských zemích narušovat ramadán veřejnou konzumací nebo přípravou potravin přes den, či v křesťanském prostředí narušovat vánoční či velikonoční soustředěnost hlasitou mluvou, nevhodným oblečením či chováním v kostele. Fotografovat bez dovolení věřící soustředěné k modlitbě není vhodné v žádném náboženství. Některé svátky jsou postní (Velký pátek, Jom kippur, Ramadán) – při nich je vhodné brát ohled na to, že ti, kdo je slaví, mají hlad, a neodvádět jejich soustředění veřejnou přípravou či konzumací jídla. U vážných a smutných svátků je vhodné myslet na city těch, kdo je dodržují, a nenarušovat vážnost okamžiku nevhodným vtipkováním či hlasitou, veselou hudbou. Opakem vážných jsou radostné svátky, při kterých mají věřící ve zvyku, někdy i přímo jako povinnost, rozdávat ve svém okolí dary. V případě, že je nám dar nabídnut, je slušností ho přijmout, případně opětovat – pokud to není vyloženě proti náboženskému přesvědčení obdarovaného. „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími,“ ostatně doporučoval křesťanům už apoštol Pavel.
Náboženské kalendáře
Obecně užívaný kalendář je solární, přičemž sluneční rok je rozdělen na 12 přibližně stejně dlouhých měsíců o délce 30–31 dnů. Kalendář vychází z gregoriánské reformy (1582) původního juliánského kalendáře, zavedeného r. 46 př. n. l. Juliem Caesarem. Zatímco západní křesťanství přijalo gregoriánský kalendář, zachovává východní církev dodnes většinou juliánský kalendář, přičemž rozdíl je v současnosti přibližně 14 dní. Křesťanský kalendář se počítá od raně středověkého (nepřesného) výpočtu narození Ježíše z Nazareta. Často se křesťanský kalendář označuje zkratkou A.D. (Anno Domini – léta Páně).
Židovský kalendář je lunisolární, měsíce o délce 29–30 dnů se počítají podle lunárního cyklu, roky podle solárního. Rozdíl přibližně 11 dnů mezi lunárním a solárním rokem je řešen vkládáním přídavného měsíce (tzv. adar II) 7× v průběhu každých 19 solárních roků. Židovský nový rok Roš Hašana se slaví na počátku měsíce Tišri, tedy v době počátku podzimu. Den začíná a končí západem slunce (tuto starou tradici dodržují křesťané i dnes např. na Štědrý den a na Mikuláše). Dny týdne jsou označovány pořadovými číslicemi – prvními šesti písmeny hebrejské abecedy, sedmý den se nazývá šabat. Názvy židovských měsíců jsou převzaty z babylónštiny – tišri, (mar) chešvan, kislev, tevet, ševat, adar, nisan, ijar, sivan, tamuz, av, elul. Židovský kalendář se počítá od tradičního data stvoření světa.
Muslimský kalendář je lunární, a tedy každoročně kratší o 11–12 dnů než gregoriánský kalendář. Vždy během 32 solárních let tak proběhne 33 let lunárních. Názvy muslimských měsíců jsou převzaty z předislámské doby, kdy byl kalendář také lunisolární: muharram (zakázaný – patří mezi 4 měsíce, ve kterých byl zakázán boj), sa far (prázdný – domy Arabů se po muharramu vyprázdnily, mnozí z nich se totiž vrátili k boji), rabí‘ l-awwal (začátek jara – tento měsíc byl pojmenován na začátku jara), rabí‘ l-áchir (někdy také: rabí’ th-thání – konec jara), džumádá l-úlá (první tuhnutí – byl pojmenován v zimě, kdy ztuhla voda), džumádá l-áchira (konec tuhnutí nebo poslední tuhnutí), radžab (respekt, obava – staří Arabové tento měsíc respektovali a obávali se v něm vést boj, protože je jedním ze 4 měsíců, ve kterých byl zakázán), ša‘bán (rozdělení – po klidném radžabu se opět rozdělili do skupin, aby se vydali bojovat nebo pátrat po vodě), ramadán (spalující – v době pojmenování bylo v tento měsíc spalující horko), šawwál (zvedání – v době pojmenování byly velbloudice v říji, a ty v tomto období zvedají ocasy jako znamení pro samce, že jsou připraveny k páření), dzú l-qi‘da (usazení – opět jeden ze 4 měsíců, kdy je zakázaný boj), dzú l-hidždža (poutní – měsíc pouti ke svatyni Ka‘ba, kterou Arabové konali již v předislámském období). Kalendář se označuje zkratkou A.H. (Anno Hegirae – roku hidžry) a počítá se od Muhammadova odchodu z Mekky do Mediny (622 našeho letopočtu).
Buddhismus a hinduismus nemají jednotný náboženský kalendář, jejich kalendáře vycházejí z řady lokálních tradic (mahajánový a theravádový buddhismus, indický, čínský, vietnamský kalendář apod.).
Literatura
Israel Interfaith Association, Interfaith Calendar 2021, Jerusalem 2020
Newman Ja’akov, Siwan Gavri’el, Judaismus od A do Z, Sefer Praha 1992
Pavlincová Helena, Horyna Břetislav (eds.): Judaismus, křesťanství, islám, Nakladatelství Olomouc 2003