Dne 12.12.1992 vyšel deník Prostor naposled. V diskusi a napětí kolem zániku federace nám asi uniklo, že zanikl nějaký deník. Nevznikl kolem toho takový poplach jako u transformace Telegrafu na Metropolitní Telegraf. Mnozí si ani nevšimli, že nějaký Prostor vycházel a že z Metropolitního Telegrafu se stal opět Telegraf s nadpisy Metropolitan a Prostor.
V tlačenici deníků mnoho prostoru Prostor neměl Je těžké prorazit tam, kde se třetina národa spokojí s bulvárem (Blesk 2 mil. čtenářů), starostrukturálními deníky jako je Rudé právo nebo Pravda (každý list 1,3), k tomu je ještě nutné připočíst Špígl a jiné neseriózní tiskoviny. Mladá Fronta Dnes s 1,6 milionem a Lidové noviny s 600.000 tisíci čtenáři zbytek národa nepokryjí, takže zbývá místo i na menší náklady, nicméně konzervativnost a nekajícnost našeho národa zatím nedovolí, aby prosperovaly noviny světového formátu, jako byl Prostor. Byly dalším z nemnoha pokusů střední a mladší generace vtisknout tomuto národu tvář prostřednictvím kvalitních zpráv, perfektních fotografií a kvalitních úvah, komentářů, fejetonů a zajímavostí.
Nemusí nás vyvést z míry, že deník Prostor zanikl. V tržní ekonomice se stává, že zanikne neprosperující podnik. Spíše by nás mělo šokovat, že třetina národa se spokojí s Bleskem, Rudým právem a s Pravdou. Blesk má listě profesionální úroveň (srovnatelnou dobře s německým bulvárem Bild). U Rudého práva a Pravdy je nemístné hledat důvod čtenářského úspěchu v profesionální úrovni, tu měly přece vždycky. Přes dva miliony čtenářů těchto novin však chce dennodenně slyšet potvrzení své životní cesty. Nechce slyšet o vinách, o navazování na jiné tradice, o jiných perspektivách, °následcích komunismu, kterými jsme zavaleni.
Český stát dostává do vínku mnohé – nejde jen o zkrachované či prosperující strarostrukturální noviny. Nejde jen o ekonomické problémy, armádu či telekomunikační výpadky. Jde hlavně o nespočetné zástupy spoluobčanů, které nepochopily za tři roky vůbec nic z tragiky svých předchozích i dnešních omylů. A nejde jen o komunisty. Šířící se antisemitismus, důvěra Sionským protokolům, hledání jednoho viníka, které hoje nutné zlikvidovat, a pak bude vše O.K. — to vše by noviny svými detekčními prostředky měly rozpoznat jako hrozící začátek rozkladu českého národa.
Právně zaručená svoboda slova je pro nás výzvou, abychom chápali noviny jako »dílo lidských rukou«. Zbystřuji náš zrak pro radost i utrpení druhého. Naše ruce připravují k pomoci. Náš rozum upozorňuji na iluze i šance naší společnosti. Přinášejí potřebné informace, abychom rozpoznávali sounáležitost s druhými. Neplní-li noviny tento úkol, připravují rozklad. Mají oči, ale nevidí nic nadějného, jen rozklad a násilí. Mají uši, ale nářek znevýhodněných neslyší. Nevolají k pomoci, ale k pomstě. A čtenáři jsou naplněni tím, čím jsou krmení (Žalm 115,4–8).