Za nynějšího tápání jak Ruska samotného, tak našeho nahlížení na ně, je cenný každý podnět, který vede k lepšímu poznání věci. Studie Pavla Bočka „Stát a církev v Rusku na přelomu 15. a 16. století“ (Spisy MU v Brně, FF 1995) připomíná okolnosti, jež obvykle z běžné představy o zemi na východě našeho kontinentu vypadávají.
Na sklonku 15. století stálo Rusko na rozcestí. Po pádu byzantské říše a po svržení tatarského jha zde přišly ke slovu tendence, jež v mnohém odpovídaly proudům tvořícím náplň dějin evropského Západu. Uprostřed ruské společnosti došlo k prvé výměně názorů.
Na dvoře novgorodského arcibiskupa Genadije byla do ruštiny přeložena bible. Tentýž hodnostář od sedmdesátých let vedl zápas s hnutím označovaným později jako židovstujuščije. Jeho stoupenci ukazovali na nedostatečnost obřadů (kritizovali uctívání ikon) a žádali konání pravdy. Jejich kritika klášterů jim na čas zajistila shovívavost moskevských velkoknížat (a brzy již carů vší Rusi), kteří se po určitou dobu zabývali myšlenkou sekularizace klášterního jmění. Proti těmto snahám vystoupil Josif Sanin Volockij, který využívaje ochrany údělných knížat, bránil klášterní statky proti velkoknížeti: Podřídí-li se car špatnostem, hříchu, touze po majetku, hněvu a lži, či dokonce opustí-li pravou viru a začne ji hanobit, pak přestává být Božím sluhou a stává se ďáblem, z cara se mění v mučitele. Takového cara není možno poslouchat, i když si poslušnost vynucuje mučením a zabíjením.
Kirilo-bělozorský mnich Nil Sorskij naproti tomu trval na tom, aby se mniši živili prací svých rukou. Jen staří mohou využít almužny poskytnuté zbožnými lidmi. Odmítal chrámovou nádheru, neboť nesluší se obdivovat dílu lidských rukou a pyšnit se krásou domu. Mniši mají číst bibli a poskytovat lidem duchovní almužny. Nilův žák, kníže Vasilij Patrikejev (mnišským jménem Vassian Kosoj), poslaný do kláštera poté, co upadl v nemilost
u dvora, a později opět na čas carův rádce, vystoupil s programem církevní reformy. Kláštery nemají vlastnit vesnice s poddanými. Odsouzeníhodné je, že mniši půjčují sedlákům na vysoký úrok a těm, kdož nemohou splatit, kravku či koníka jim vervou, je samé i s ženami a dětmi vyhánějí jako prašivé daleko od svých hranic, jiné předávají knížecí moci k úplnému zničení… svoje bratry křesťany prodávají, bičem je bez milosti tlučou… Pozemky nemají vlastnit ani venkovské kostely. Majetek katedrálních chrámů nemá být spravován biskupem, ale ekononomem, který by rozděloval důchody všem duchovním nezapomínaje přitom na chudé, zmrzačené a na vykupování zajatců.
Mimořádným způsobem zasáhl do dění v Rusku Maxim Grek, řecký humanista, na čas stoupenec Savonarolův ve Florencii a z kláštera na Athosu vyslaný do Moskvy, kde provedl revizi ruských bohoslužebných knih. Kláštery se podle něj měly stát středisky vzdělanosti spoluodpovědnými za morální stav společnosti. Vytýkal lenost ruského duchovenstva, jež ožebračuje chudáky. Latinští heretici a nevěřící důsledněji zachovávají Boží přikázání než pravoslavní křesťané na Rusi. Carovi doporučil, aby místo pouti do bělozerského kláštera se postaral o vdovy a sirotky po padlých ve válce s Tatary.
Hlasy tohoto druhu na Rusi v předchozích ani pozdějších obdobích slyšet nebylo. Upevnění ústřední moci moskevských carů šlo ruku v ruce s plným prosazením caesaropapismu. Novgorodští heretici byli odsouzeni 1490, církevní sněmy 1503 a 1504 odmítly reformní návrhy, 1531 byl odsouzen Vassian Kosoj, jejž poté mniši volokolamského kláštera brzy umořili k smrti. Maxim Grek byl souzen 1525 a znovu 1531. Z vězení byl propuštěn až 1551 (zemřel po pěti letech). Plodem tohoto období střetávání různých názorů, který ruská společnost přijala, bylo nakonec jen učení o Moskvě jako o třetím Římu, jenž má vládnout světu: A čtvrtého nebude.
Jakkoli náběhy ve směru souběžném s evropskou cestou k odpovědné svobodě byly v Rusku záhy udušeny, bylo by hrubým omylem se tvářit, jako by jich nebylo vůbec. I zde se biblické svědectví stalo kvasem.