Vznik moderních národů v Bosně a Hercegovině, >resp. na území obývaném dnešními Srby, Chorvaty a Bosňany, je svým způsobem v rámci Evropy jedinečný. V průběhu jejich formování v období národního obrození (od II. poloviny 19. století) totiž došlo k téměř naproté identifikaci národa. a náboženství. Tuto identifikaci lze přirovnat k identit ikact národa a náboženství v případě Židů, ba dokonce může jít ještě dál: tak třeba překvapený Cech ve venkovských oblastech Bosny může ještě dnes zjistit, že je Chorvat (míněno katolík). V takové paradoxní situaci jsou Češi, Maďaři, Němci apod. rovněž chorvaté (pomyslně s malým „ch“), zatímco muslimští obyvatelé Bosny, mezi kterými se jinak udržuje tradiční označení Bosňané, byli dlouhou dobu oficiálně označováni národním jménem Muslimové (s velkým „m“).
Jak k tornu vůbec došlo? V historii národního obrození jihoslovanských národů hrálo náboženství neobvykle silnou roli, částečně proto, že církev zpočátku představovala téměř všude základ vzdělané vrstvy, ujala se myšlenky národního obrození ’a dlouhou dobu vlastně suplovala roli inteligence. Podobně tornu ostatně bylo na Slovensku. V Bosně tomu nahrála skutečnost, že po celou dobu osmanské vlády katolická inteligence nejenže sestávala téměř bez výjimky z příslušníků katolického kléru, ale přímo z příslušníků jediného řádu – řádu menších bratří sv. Františka. Tato skutečnost pochopitelně usnadnila působení církve, která byla v Bosně původně zastánkyní bosenství, poté romantického jugoslávství a nakonec chorvatství, jak je tomu podnes.
Pravoslavná církev hrála roli politického vedení srbského národa od počátku novověku, poněvadž většina domácí šlechty buď padla v bitvách na Marici, na Kosovu a jinde, nebo později emigrovala. Zvlášť výrazné to bylo v případě Černé Hory, jejíž vládci z dynastie Čarnojeviců po emigraci do Itálie, někdy po r. 1516, přenechali vládu cetinjskému metropolitovi pravoslavné církve. Od té doby až do r. 1852 byla teokracií – metropolita (nazývaný vladyka) byl volenou duchovní i světskou hlavou Černé Hory. V Srbsku zase koncem 17. století patriarcha Arsenij III. zorganizoval s rakouskou vojenskou pomocí povstání, které však po počátečních úspěších ztroskotalo.
V Bosně a Hercegovině do procesu národního uvědomění vstoupily výrazné politické motivy. Chorvatsko z jedné a Srbsko (zvláště po vytvoření srbského knížectví v r. 1817) z druhé strany začínají po Bosně pošilhávat od počátku národního obrození. Chorvatsko uplatňovalo nárok podložený údajnými státoprávními důvody – Bosna prý byla součásti středověkého chorvatského státu, naopak Srbsko si Bosnu nárokovalo na základě etnickém – bosenští muslimové podle tohoto výkladu nebyli nic jiného, než Srbové, kteří přešli k islámu.
Pravda nebylo ani jedno, ani druhé. Části Bosny a Hercegoviny, zvláště západní, původně, před 500 lety, skutečně k Chorvatsku patřily. Ze by k němu však patřila Bosna jako taková, nikde doloženo není a nelze tomu pomoci ani tak, jako když se v období tzv. Nezávislého státu Chorvatsko za II. světové války, ke kterému byla připojena i Bosna a Hercegovina, správní oblasti v Bosně pojmenovaly archaickými, pochopitelně „ryze chorvatskými“ názvy. Nikde také není dokázáno, že by Bosňané byli součástí srbského etnika. Ve středověkých zprávách se opakují etnonyma Bošnjanin, Bosanac, Bošnjak. Dovozovat údajné srbství na základě příbuznosti jazykové znamená stavět věž na písku, neboť území Bosny je velmi bohaté na různé dialekty, které více čí méně inklinují jak k dnešní obecné srbštině, tak k obecné chorvatštině.
Nakonec ovšem v této hře nešlo o to, dokázat, komu patří Bosna, šlo o to, Bosnu získat. Nástrojem politiky se stala také církev. Kolem poloviny minulého století již bylo většinou u pravoslavného obyvatelstva probuzeno srbské národní vědomí. Po rakousko-uherském záboru Bosny se právě katolický klérus stal oporou nové moci (ta se zpočátku nemohla opřít ani o dosavadní – muslimskou – správu, stále nakloněnou osmanské říši, ani o pravoslavné obyvatelstvo, nakloněné Srbsku a Srbskem podněcované k protirakouským náladám). Tím se uspíšilo i pochorvatštění všech bosenských katolíků.
V reakci na to, že pojem Bosňan byl pravoslavnými a katolíky zavržen a že se tento pojem stal pouze označením etnografickým (podobně jako Moravan), navrhla v r. 1900 skupina muslimských bosenských intelektuálů, aby se muslimští Bosňané začali nazývat Muslimové (s velkým „m“), poněvadž se necítili být ani Srby, ani Chorvaty. Název Bosňan se sice vedle toho udržel, nicméně k oficiálnímu užívání se už žádná moc nevrátila: muslimští intelektuálové se v r. 1993 rozhodli pro označení „Bosňák“, prosazované kdysi rakousko-uherskou správou a později od šedesátých let částí bosensko-muslimské inteligence, soustředěnou v Curychu kolem časopisu „Bosenské pohledy“.
Snažit se na Balkáně (či v Evropě vůbec) vysledovat etnický původ kohokoli může být velmi ošidné: neboť tu lze jen těžko najít Reka bez příměsi slovanské krve, Slovana bez příměsi krve románské, ilyrské, trácké či dácké. A navíc samy názvy „Srbové“ a „Chorvaté“ jsou původně jména dvou blíže neznámých neevropských (snad kavkazského, resp. íránského původu) kmenů, které podobně jako Bulhaři splynuly s většinovým slovanským obyvatelstvem, jemuž daly jméno a vlastně zmizely.
Nicméně zhruba lze říci, že dnešní bosenští Chorvaté jsou skutečně Chorvaty podle původu, tj. etnickými Chorvaty v oblasti Posáví při severní hranici Bosny, neboť sem se chorvatské obyvatelstvo stěhovalo většinou až v průběhu 19. století. Dále v oblasti západní Hercegoviny, jednoho z center raně středověkého chorvatského státu, a roztroušeně v oblastech tzv. Bosenské Krajiny, což byla původně součást chorvatského království, na jehož úkor se Bosna ve svých dějinách šířila (Bosenská Krajina byla často až do 19. století označována jako „Turecké Chorvatsko“). V ostatních oblastech – především ve střední a severní Bosně, jde vesměs o pochorvatštěné katolické Bosňany.
Srbové jsou etnickými Srby především ve východní Bosně a Hercegovině, nebo ve větších městech, kam přicházeli v druhé polovině 19. a první polovině 20. století jako jednotlivci. V západních oblastech Bosny jde spíše o posrbštěné pravoslavné Vlachy (poslovanštělé, ještě dříve romanizované zbytky puvodního obyvatelstva Balkánu), ale i o Srby, kteří se sem stěhovali nejvíce během první poloviny 19. století. Ve střední a z velké části i východní Bosně jde spíše o posrbštělé pravoslavné Bosňany (pravoslaví se zde mezi autochtonním obyvatelstvem šířilo nejvíce ve 14.-16, století).
Je tedy zřejmé, že ačkoli otázka vyznání, která byla z politických důvodů spojována s etnickým původem, byla v Bosně v minulém a našem století velmi silně akcentována, ve skutečnosti s původem přímo nesouvisí. Nakonec jeden fakt, který podtrhuje naznačenou situaci: většina obyvatel Bosny a Hercegoviny sice na otázku „Jakého jste vyznání, náboženství“? odpoví „katolík, pravoslavný, muslim“ atd., ve většině případů tím ovšem nemíní skutečnou víru, nýbrž kulturní tradici. Velmi málo obyvatel Bosny je totiž skutečně věřících. Pokřtěný je zhruba každý třetí Srb, ale pravidelná účast na bohoslužbách je doménou nejstarší generace. K nejméně nábožensky založené skupině patří Muslimové. Rada z nich nebyla nikdy v životě v mešitě. V posledních zhruba patnácti letech bylo sice v Bosně postaveno mnoho nových mešit (hlavně na vesnicích), které ale sloužily spíše jako symbol národnostního uvědomění. Muslimové (s velkým „M“) začali být totiž v Jugoslávii uznáváni jako národnost až od roku 1971.
Poměrně nejvíce nábožensky založenou skupinou, počítáno podle „vnějškových“ hledisek, jsou katolíci, tj. Chorvaté – většina z nich je pokřtěna, ženila se či vdávala v kostele, třebaže pravidelná účast na bohoslužbách také není příliš častá. Souvisí to do značné míry s činností františkánského řádu, který funguje v životě bosenských Chorvatů jako svébytná sociálně-politická instituce. Dodnes se pojmy kněz a františkán v Bosně prakticky kryjí, františkáni od středověku hrají roli udržovatelů národního povědomí bosenských katolíků (do národního obrození to bylo povědomí bosenské, od konce 19. století chorvatské) a svou řádovou provincii Bosna Stříbrná si řád také žárlivě střeží: když byl loni instalován bez konzultace s řádem nový mostarský biskup, který nebyl jeho příslušníkem, došlo k ostrým sporům mezi řádem a novým biskupem. Naprostá většina věřících také za svého duchovního vůdce uznávala i nadále františkánského faráře, nikoli biskupa.
V rámci těchto lokálních souvislostí je také nutno hledat příčiny toho, proč během války v Bosně došlo k masovému ničení sakrálních objektů. Mešity a kostely byly totiž politickou moci chápány jako politický symbol. Toto chápání koneckonců ani není tak daleko od pravdy – vysoká politická a církevní hierarchie jsou dodnes v Bosně na všech stranách v úzkém kontaktu. Co potom zůstává poněkud stranou, je ovšem víra.