Zařazujeme několik svědectví, jimiž v této chvíli chceme vyjádřit spoluúčast s těmi, na než nedopadá třebas nemoc, ale důsledky nouzového stavu. A zároveň odrážejí chaos, který dokládá, že populisticky vedená správa věcí veřejných je na krizové situace vybavená daleko hůř, než hodnověrní političtí představitelé, kteří se nebojí přijmout a srozumitelně obhájit nezbytné nepopulární kroky.
Protože establishment se na to úplně vykašlal
Kdo mě zná, ví, že jsem na jaře ke koronaviru přistupoval velmi zodpovědně a jakkoli jsem byl vůči vládě třeba kritický, rozuměl jsem většině opatření a snažil se je respektovat. I když byla v lecčems necitlivá a možná zbytečně plošná, šlo o novou situaci, kterou bylo hlavně potřeba řešit dřív, než bude pozdě. Dnes je ale všechno jinak. Epidemie je u nás mnohonásobně horší než na jaře, takže by na první pohled dávala smysl třeba i drsnější opatření, ale to by to nesmělo být tak, že jsme v situaci, které šlo snadno předejít.
Na jaře se hodně mluvilo o chytré karanténě. Doteď moc nevím, co to znamená, ale pokud Mark Fisher mluví o nostalgii po budoucnosti, kterou jsme si v minulosti představovali, ale která už je nenávratně pryč, zažili jsme to podle mě s chytrou karanténou na půdorysu pár měsíců v přímém přenosu. V létě to byla velká hra na to, že žádná epidemie neexistuje a taky virus je někde na prázdninách. Vláda podlehla hysterickým blbečkům, kteří křičeli, jak nošení roušky porušuje jejich lidská práva. Nicméně nejen, že se v létě skoro nikde nemusely nosit roušky a všechno jelo jakoby nic – na existenci koronaviru jako by vláda doopravdy úplně zapomněla a příprava na druhou vlnu, o které se vědělo, že přijde, vůbec neproběhla. To právě mohla být ta chytrá karanténa: citlivě a přehledně nastavený systém opatření zaváděný a rušený podle aktuální epidemiologické situace, testování dostupné finančně i fyzicky, ale i ekonomické kompenzace tam, kde bude potřeba doopravdy utahovat kohouty. Vláda se ale v září zmohla jenom na znovuzavedení povinnosti nosit roušku v interiérech – hlavně proto, že bylo před volbami a připomínat lidem existenci koronaviru není asi úplně populární krok. Takže počty nakažených už šly docela výrazně nahoru, ale pořád se hrála ta hra, že žádná epidemie neexistuje, ve které vládě sekundovala i velká část tzv. opozice, debílkem Šmuclerem počínaje a Fialou z ODS konče.
Já v téhle situaci samozřejmě nevyzývám k tomu, abychom snad nenosili roušky a nedodržovali základní hygienické zásady. Virus je skutečně společný nepřítel, kterého není dobré podceňovat. Ale nevěřte premiérovi a ministrovi zdravotnictví, když na vás teď budou hrát přísné divadlo s tím, že čísla jdou nahoru, protože lidé jsou neukáznění a nedodržují opatření. Ne, čísla jdou nahoru, protože se establishment úplně vykašlal na řešení situace, dokud byl čas a dalo se to dělat i citlivě. Nemůže za to rodina od vás z baráku, která si neodpustila dovolenou v letovisku u moře v Chorvatsku, i když tomu třeba moc nepomohla. Nemůžou za to ani troubové s piknikem na Karlově mostě. Může za to vláda, která se teď v potu tváře snaží vypadat zodpovědně, ale kdo jí to věří? Může za to premiér, pro kterého „řídit stát jako firmu“ znamená, že jste neschopné arogantní hovado, který se vozí po podřízených (samozřejmě vím, že obyvatelstvo nejsou podřízení premiéra). A nemůžu nevzpomenout na doly na Ostravsku, kde se šířila nákaza jako blázen, ale zavřít to nešlo, protože ekonomika.
Jsem básník a moje holka dělá za barem. I když je mi divně z mluvících hlav řečnících o jakési abstraktní ekonomice a grafech, kterým nerozumím, sám si ten svůj osobní (nebo náš domácí) graf nějak dohromady dát umím. Moc hezky nevypadá. (Z honorářů za autorská čtení se fakt žít nedá, ale víte co? Bez nich je to přece jenom o dost horší.) To nejmenší, co by mohla vláda udělat, když už není schopna postupovat jakkoli systematicky při řešení epidemiologické situace a už vůbec není schopna přehledně, srozumitelně nebo dokonce citlivě sdělovat, co a proč dělá: mohla by dát aspoň peníze lidem, které svou neschopností znovu dohnala k tomu, že se všechno musí zavřít. A klidně v podobě (třeba dočasného) nepodmíněného základního příjmu. Ať mi nikdo nevykládá, že na to nejsou peníze – stačilo by se vykašlat na tu betonovou srágoru nebo něco podobného. Na to, že je potřeba dát peníze lidem, no questions asked, přišli na jaře i pravičáci ve Spojených státech. Od těch našich Spejblů se ale asi ničeho takovýho nedočkáme, já vím. Koneckonců i to, že se opatření tak dlouho odkládala, pramení ze strachu vlády, že by snad musela platit někomu nějaké kompenzace. My v kultuře jsme tak teď nějakou dobu žili v ujeté mezifázi, kdy se akce sice oficiálně nerušily, ale zároveň se lidem horem dolem cpalo, že na ně nemají chodit. Když akci zrušíte z vlastní iniciativy nebo ji uděláte, a nikdo nepřijde, vláda vám nic nedluží. Big brain energy.
Tak jsem se úspěšně zařadil do kategorie lidí, kteří píší dlouhé statusy o koronaviru. Zatím se mi dařilo to nedělat. Tak sorry. A čau.
Jan Škrob
Zcela subjektivní glosa k aktuálním výzvám
Doktoři Pirk, Šmucler a jiní adresovali vládě veřejnou výzvu, aby zrušila svá nařízení, např. nesmyslné nošení roušek, nesmyslné plošné testování, nesmyslnou karanténu nemocných bezpříznakových – Covid-19 je přece běžná respirační nemoc jako jiné atd. Doktoři vyzvali vládu, ať hlavně řeší ekonomiku (!). Vládní plošná nařízení a následná ekonomická krize – a hlavně strašení bezmocných obyvatel – bude mít podle nich daleko víc obětí, než nemoc, která vlastně žádnou pandemií není a moudří to rozpoznali atd.
Dr. Šmucler se v 90. letech proslavil v televizi Nova pořadem Tabu. Na potemnělé scéně seděl na barové stoličce u jakési zářící skleněné kadiboudy – samozřejmě neprůhledné! – a neustále s ní hovořil, moderoval. Zevnitř mu odpovídala každý týden jiná skrytá bytost o svých tabu-věcech, tedy o těžce traumatických věcech, o kterých by bez doktora nikdy nepromluvila, protože jí to společnost – přesněji nastavená míra tabu ve společnosti – nedovolila. Dokázala to vlastně jen díky mimořádné důvěře, se kterou byl hovor, balancující na pokraji všech tabu, veden – třeba například vynalézavými otázkami typu „a jak jste se cítila, když vás otec znásilňoval zepředu… a jak jste se cítila, když vás znásilňoval zezadu…“ Bytost – asi díky přislíbeným poplatkům a díky tomu, že smí být v televizi – na takové a podobné otázky odpovídala. Vrcholem představení vždy bylo, že se doktor pokusil osobu z boudy vylákat, aby vylezla a ukázala se jak vypadá. Ne vždy se to podařilo, osoba se obvykle příliš styděla. Doktor nakonec vždy její rozhodnutí ctil. Byl zároveň velmi delikátní i velmi citlivý.
Škoda, že tu budku vyhodili. Ne, ne! Nepřál bych moderátorovi, aby se mu do ní dnes nějakým omylem dostala třeba sestra z JIP na Bulovce a aby pak, nedej Bože!, z boudy vylezla. Poprosil bych dnes jen doktora Šmuclera, aby si do ní sám zalezl. Nedal bych mu pak ani jednu otázku. Ani bych mu neřekl: nestyďte se, chlape, a vylezte.
Tomáš Cejp