„Dávání jména není věc malá…,“ konstatuje v dialogu Kratylos Sokratovými ústy Platón. A je tomu skutečně tak. Zdánlivě neproblematický vztah jména a pojmenovaného se už od počátků lidského myšlení ukazuje jako pozoru hodný filosofický motiv. Triviální představa, že jméno je pouhým libovolným slovním označením osoby či předmětu, se začne drolit v okamžiku, kdy tento motiv podrobíme hlubšímu zkoumání.
Všimněme si kupříkladu funkce, kterou nese jméno zvířete – domácího mazlíčka. Pán, vedený náhlou inspirací či promyšlenou rozvahou, uděluje svému čtyřnohému příteli jméno Alík. Pes si postupně na toto jméno zvyká, rozpoznává je v šumu mnoha jiných slov, začíná na něj reagovat. Při povrchním pohledu by se dalo usuzovat, že Alík pochopil, že je Alíkem. Že své jméno přijal a identifikoval se s ním. Skutečnost je ale pravděpodobně jiná. Pes si navyká na to, že zvoláním „Alíku“, proneseným s určitým důrazem a zabarvením hlasu, se na něj obrací jeho pán. Tím se ale z tohoto slova ještě nijak nestává psovo jméno, tedy kategorie, kterou zvířecí říše nedisponuje. Mnohem spíše je zvukovou signaturou pána, jeho znělkou. V „psím pohledu“ je tedy Alíkem právě člověk, který se takto zvoláním psu upomíná a identifikuje.
Toto zjištění nám nově staví před oči nemalou věc pojmenovávání. Naznačuje úměru, která se ani zdaleka netýká pouze zvířecích jmen. Ten, kdo dává jméno, vkládá do něj svou vlastní interpretaci pojmenovávaného předmětu. Jméno je vždy výkladem skutečnosti. Výkladem ryze osobním a to i v tom případě, že se jedná o jméno zcela konvenční a nenápadité. Pojmenovávání je tak možné vnímat jako akt sebeutváření skrze druhého či druhé. Když v biblické knize Genesis Hospodin staví Adama do zahrady Eden, přivádí k němu všechna stvořená zvířata, aby viděl, jak je Adam pojmenuje. Tento starověký text nás vede k podstatě sebe-tvorby, nejblíže k tajemství jména. Adam v aktu pojmenovávání nevyjadřuje ani tolik bytostnou podstatu edenských tvorů, kterou v nich jasnozřivě rozpoznal, ale spíše sebe sama. Jmény, která vyslovuje, vyzrazuje a tvaruje své nitro. Není divu, že stvořitel Hospodin při tomto konání Adama bedlivě pozoruje. Jakpak se asi první člověk – toto vrcholné dílo stvoření vybarví? K čemu užije možnost svobodné volby, kterou do něj jeho stvořitel vložil? Jakými odstíny obdaří kosmos, který se zatím nachází v široké a trochu nekonkrétní potencialitě?
Tyto otázky znějí i v okamžiku, kdy začneme pozorovat, rozplétat a intuicí vyhmatávat motivy skryté za jmény našeho světa. Zaleskne se v nich tu hrdost či dokonce pýcha, tu zas touha vymanit se z nízkého společenského postavení, vyznání náboženské, politické, pop-kulturní, symbolický patos nebo naopak poslušnost dobových konvencí. Každý rodič, připínající k svému dítěti křestní jméno, se někde v této škále pohybuje a sebe-odhaluje. To, že v našich jménech je často více z našich rodičů, než z nás samých, se ostatně mnohokrát prokazuje ve zkušenosti problematického sžívání s vlastním jménem. V pocitu, že nám jaksi nepadne, že nás do čehosi tlačí, že je ve vztahu k našemu skutečnému nitru přezíravé a nevýstižné. Přitom ovšem není nijak snadné se z břemene rodičovského pojmenování vysvobodit. Jistě: nabízí se možnost jméno si „změnit“ – tedy odmítnout to dané ve prospěch svého vlastního – které by snad lépe a přiléhavěji vyjádřilo, kým jsme a chceme být. Jev to je dnes poměrně běžný a rozšířený. Ale přece na takovém řešení něco skřípe a neladí.
Jméno je totiž aktem vzájemnosti. Je to tmel, či lépe řečeno článek řetězu, kterým se lidé svazují navzájem mezi sebou i se světem, ve kterém stojí. Je nedorozuměním myslet si, že účelem jména je, aby svého nositele co nejpřesněji vystihlo. Jméno vystihuje vztah, který pojmenovaného předchází a nese. Ten vztah se nám nemusí líbit. Může se stát, že ho budeme po celý život vnímat jako dusivý a nelehký. Nic to ale nemění na tom, že jménem jsme vpleteni do své rodiny i do světa, a to způsobem, který dalece přesahuje naši vlastní individuální a omezenou perspektivu.
V tomto okamžiku snad už začínáme tušit, že to, co jsme zatím konstatovali o jménech, můžeme vztáhnout na celek řeči. Řeč je výpovědí o světě teprve v druhé řadě. Předně je hnětením naší vlastní formy, aktem té nejesenciálnější lidské svobody. Smíme mluvit a vyslovovat. Smíme sobě i světu vtisknout pečeť libovolného smyslu. Řečeno spolu s renesančním humanistou Pico della Mirandolou a jeho spisem O důstojnosti člověka: smíme si vybrat, zda budeme zvířetem či andělem. Alíkem, Ťapkou, nebo Tristanem a Isoldou. A co víc, stejným aktem vyslovování smíme vybrat, v co proměníme svět, který obýváme. Skrze naše slova se může velmi reálně transformovat v divoký bestiář, cyklus chemicko-fyzikálních procesů, přísné pojmové lego nebo třeba obdělávanou zahradu. Může být peklem, stejně jako i nebem. Kouzlem a zároveň břemenem opravdové svobody je nemožnost definitivně rozhodnout, která z variant je ta „správná“. Ať už ale o druhých a o světě říkáme cokoliv, můžeme při tom mít stále na paměti jednu obdivuhodně výstižnou dětskou sentenci: „Kdo to říká, ten to je, tomu se to rýmuje.“
(Z připravované knihy)