Příloha Protestantu č. 6 nám nabídla reportáž z řeckých ostrovů, kde v provizorních táborech žijí lidé zajatí na své cestě do Evropy. Rozsáhlá stať mohla jistě být ještě mnohem delší a popsat více příběhů, z nichž běhá mráz po zádech. Past, v níž se desetitisíce lidí na ostrovech ocitly, budí hrůzu, soucit i rozčilení. Někteří jsou z této pasti proti své vůli vysvobozeni vrácením zpět do Turecka, případně do země, odkud přišli. To je jedna z věcí, kterou autor, Michal Pavlásek, imigrační exekutivě vyčítá.
Autor je etnolog, pracuje v etnologickém ústavu a text vznikl s podporou vědeckého grantu. Proto mě překvapuje, že se dopouští diskutabilních politických/politologických interpretací, které jsou ideologického rázu a s vědeckou metodou práce etnologa příliš nesouvisejí. Píše o „špinavé práci“ či „špinavé hře Evropské unie“, Evropská unie je podle něj vedena „duchem neoliberální logiky“, migranty prohlašuje za oběti „planetárního kapitalismu“ a podobně. Jde tak daleko, že naznačuje svou ochotu tolerovat komunistický režim na rozdíl od demokracie po roce 1989, protože byl „aspoň rétoricky solidární s oběťmi rasismu, kolonialismu a kapitalismu“.
Dovolím si malou ilustraci ke kolonialismu a jeho obětem: Jedinou africkou zemí, která nikdy nebyla kolonií žádné evropské země (třebaže se o to Italové ve 30. letech 20. století pokusili), je Etiopie. V Etiopii se tedy nemohlo projevit a přetrvat zlo kolonialismu. Přesto je dnes Etiopie velmi chudou zemí se zkorumpovanou vládou, která posílá armádu potlačovat demonstrace, probíhají zde násilné a často krvavé etnické konflikty. Hrdost na ne-koloniální minulost je asi to jediné, čím se Etiopie liší od ostatních afrických zemí. Prohlásit globální Jih za oběti rasismu, kolonialismu a kapitalismu je z více důvodů těžko akceptovatelná ideologická zkratka.
Dost ostrými slovy autor přičítá Evropanům odpovědnost za utrpení lidí v táborech. Vůbec se nevyjadřuje k převaděčské mafii, která ty lidi na začátku sladce láká na vidinu pohádkové budoucnosti, pak je obere o všechny peníze, v krutých podmínkách je dopraví na severní břeh Afriky, nebo západní břeh Turecka a tam je vsadí do člunů. Jakou odpovědnost mohou nést evropské vlády za tento zločinný „turistický“ průmysl? Problém není v Evropě, ale v zemích, odkud lidé, někdy zbytečně, jenom omámení propagandou, odcházejí. Zkoumání zemí původu a motivu migrantů k cestě má proto smysl, avšak autor je prohlašuje za nepřípustné třídění lidí. Tvrdá slova bych čekal spíš na adresu organizovaného zločinu, než na adresu Evropské unie, která se s problémem musí vyrovnávat.
Opakovaně čtenáři vnucuje myšlenku, že jsme uzavřeni v „totemických kmenových společenstvích“, která nazýváme národními státy. To je anachronismus. Možná, že národní stát rezonuje u některých extremistů, ale prakticky je idea národního státu v Evropě na ústupu. Ovšem „totemické kmenové společenství“ je jeden z mála etnologických termínů v článku.
Tímto nevyjadřuji přesvědčení, že je všechno v pořádku. Naopak – ostrovy výjimečného stavu, jak je autor nazývá, představují obří problém a je dobře, že o tom někdo píše. Mimo jiné je ostuda, když humanitární pomoc někdo ukradne dřív, než dojde k potřebným. Krádeže je nutno stíhat a trestat, ale podobné případy jsou známy z mnoha zemí a různých humanitárních katastrof. Pokušení pro úředníky a různé zprostředkovatele je prostě někdy k nevydržení, ale prohlašovat tyto krádeže za součást jakéhosi „kalamitního kapitalismu“ je úlet.
Necítím se být vinen – ani osobně, ani jako Evropan – za příval lidí do Evropy. Nevím, proč ti lidé spojují naděje na lepší budoucnost jen se svou přítomností v Evropě. Pokud autor článku několikrát poukazuje na porušování či ohýbání práva při jednání s obyvateli táborů, pak opomněl zmínit, že všichni ti lidé překročili všechny státní hranice během své strastiplné pouti ilegálně. Nemluvě o tom, že mnozí mají zfalšované osobní doklady.
Nepodceňoval bych skutečnost, že za řadu měsíců, či dokonce více než rok, které jsou lidé nuceni strávit v depresivních hotspotech, v nich vyklíčí vůči Evropanům zloba a možná i touha po pomstě za toto ponížení a příkoří. Když nakonec někdo dostane svolení ke vstupu do Evropy, je vítaným adeptem pro náborové pracovníky všelijakých extremistických a teroristických organizací. Autor však nezmiňuje, že by s lidmi někdo v tomto směru pracoval. Místo jednostranných politických šlehů mohla reportáž zahrnout větší šíři faktů.
Z celého textu nabývám dojmu, že Michal Pavlásek líčí bezvýchodnou situaci a utrpení těch lidí jen proto, aby nám mohl sdělit, že Evropská unie je zlá – hlavně proto, že je kapitalistická a že si hlídá své hranice. Od vědeckého pracovníka dotovaného grantem Akademie věd ČR bych čekal víc.