Smysl českých dějin 9/1991

Číslo

rozhovor s Janem Čapkem, farářem v Liberci dokončení

PK: Neměli bychom hledat Inspiraci právě u těch, kteří hledali smysl českých dějin – jako byl Masaryk?

JČ: Masaryk je důležitá postava našich dějin. Jako moderní myslitel se zaměstnával Evropou, ale i Ruskem, minulostí a při tom vnitřními problémy mravními, lidskými, manželstvím, a zároveň to byl diplomat a politik – je to skutečné ohromná osobnost. Jde o to, kdo na něho vlastně navazuje? Jeho následovníky jsou Rádl a Hromádka, ale v určitém smyslu je jeho velkým následovníkem také Jan Patočka. Je to samozřejmě žák Husserlův, ale od jisté doby se velmi zaměřil na českou problematiku, o tom svědčí jeho Masarykiana, ale i Patočkovo působení za války a po válce, kdy se také zabýval Komenským. Potom to vyústilo až do Charty 77, do zápasu o občanská lidská práva. Budeme Patočku teprve objevovat. Upozorňuji na jeho stať „Co jsou Češi“. Pro nás bude též inspirující, že to byl katolík, ale protestantsky myslící, ale on byl ještě trochu jiný, než aby se dal takto zařadit.

PK: Zachoval se jeden jeho dopis adresovaný J. B. Součkovi, v němž vyslovil přání přestoupit do naší církve. Souček mu odpověděla rozmluvil mu to, ať si podrží toho protestantského ducha, ale ať nepřestupuje, protože by mohl být zklamán některými formalistickými neduhy naší církve.

JČ: Souček se s Patočkou měli osobně velice rádi, toho jsem byl svědkem. Navštěvovali se a potěšovali v těžkých dobách. A toto nádherné přátelství theologa a filozofa by mělo také pokračovat (Hromádka – Rádl, Patočka – Souček). Theologii chápu tak, že theolog prostě nemůže být bez konfrontace s tím, co theologie není, tzn. s filosofií, humanitou, politikou. Problémem ortodoxie je v tom, že trpí samomluvou. Jejich biblické exegeze jsou perfektní, ale chybí jim ta druhá strana. Nelze text jen reprodukovat a tím to končí. Tady přece jde o přemostění, překlenutí světa bible a dnešního světa – tam teprve vzniká interpretace. Jak to budeme teď dělat mezi těmi mnoha chytrými lidmi, co píší třeba do Přítomnosti nebo do Lidových novin? Jak se theologové do toho vmísí, a jak bohoslovci v rámci Karlovy university? Těším se na to. Je potřeba se seskupit a dát hlavy dohromady a radit se, jak vůbec máme mluvit v moderní demokratické společnosti. Nejde o to prosazovat se nějakými církevními ambicemi, ale ptát se, co to je ona theologie kříže tváří v tvář demokratické pluralitě? Theologie kříže by měla být plná útěchy, ale i náročnosti, nenásilnosti a otevřenosti.

PK: Jedním aspektem této otevřenosti je otázka: máme se angažovat v politice? Mají se faráři angažovat v politických stranách? Vzpomínám si na Hejdánkův výrok, že každá pořádná křesťanská strana musí samozřejmě ve volbách prohrál, protože je to křesťanská strana.

JČ: Já sám bych do žádné křesťanské strany nevstoupil. Mám pořád dojem, že theolog má být na stranách nezávislý. Pravda je, že takový Karl Barth byl členem Sociálně demokratické strany. Dokonce v nějaké fázi z ní vystoupil, a když potom byla Sociálně demokratická strana za Hitlera ohrožena, tak do ní zase vstoupil, aby ji podepřel. Měl daleko větší direktní kuráž angažovat se ve stranické politice. Kdežto čeští theologové jsou velmi zdrženliví. Ale farář by měl rozhodně do politiky mluvit. Na náměstích, v přednáškách apod. Psát do časopisů, rozumně a moudře mluvit třeba do televize. Ale být přímo členem nějaké strany, to bych zatím nechtěl. A už vůbec ne v nějaké křesťanské, protože právě po pří­kladu Lutherově a Husově bereme vážné theo­logii kříže, tak nevím, jak to skloubit s těmi stá­vajícími stranami a jejich zápasem o moc. Křesťané mají být solí země a působit velmi in­tenzivně, ale asi ne přes stranické struktury. Mají působit na linii občanské odpovědnosti.

PK: To je myslím typické stanovisko evangelíka. Katolíci si účast ve straně nebo ve vládě tolik neproblematizuji, zvlášť když se led Ján Čarno­gurský stal premiérem.

JČ: Je pro mne otázkou, jak má křesťan politiku dě­lat. Prorok mluví do politiky, i když stojí osamě­le, vyřazen. Čarnogurský je politik, státník, kte­rý nemá žádnou církevní funkci. V Německu už dlouhou dobu existuje CDU – je to složitý pro­blém, protože dnes se ukazuje, že konzervativ­ní politika v něčem byla jaksi vyhraněnější a realističtější vůči komunismu než třeba levi­cové proudy, které často nevěděly, s kým mají tu čest. Tím nechci mluvit pro konzervativis­mus, protože jako evangelický křesťan se těžko mohu ke konzervativismu přidat.

PK: Hledání smyslu českých dějin má tedy i své vy­ústění do věcí politických. Není to nakonec tak, že si přece jen (narozdíl od katolíků) všechno příliš problematizujeme?

JČ: Katolíci si s tím nedělají takový problém, proto­že Vatikán je také stát. Katolická církev také do jisté míry mocenský útvar. Papež je vrchní představitel vatikánského státu. Na druhé stra­ně u evangelíků je před těmito věcmi zas až pří­liš velký ostych. Celou problematiku bych zatím nechal otevřenou. Křesťané laici spíš působí v politické straně než faráři, kteří jsou pastýři li­dí různě zaměřených. Možná, že dospějeme k přesvědčení, že i faráři by se měli přímo anga­žovat jako členové určité politické strany, ale zatím o tom nejsem přesvědčen. Chci mluvit do politiky odpovědně, ale právě nezávisle.

PK: Děkuji za rozhovor.

S Janem Čapkem hovořil Pavel Keřkovský