V bibli je vypsáno mnoho lidských cest anebo údělů anebo osudů před Božím obličejem. Někteří ti mužové a ženy byli a zůstali ve vztahu k Hospodinu Bohu až do smrti, dbali na Boží slovo, modlili se, jednali ve víře, navzdory svým selháním se vraceli k Bohu, vybojovali mnoho zápasů, osvědčili se v různých konfliktech, správně se rozhodli na rozcestích a jejich víra nezhynula. To byl Abraham, Izák, Jákob, Jozef, Mojžíš, Jozue, Samson, David, Eliáš, Jeremiáš, Petr, Pavel a další.
Jiní mužové a ženy byli také v kontaktu s Bohem a jeho Slovem, ale najednou byli ve složitých situacích, po svém se rozhodovali, odcizili se, někteří ztroskotali, jiní založili významné rody a kmeny. „Sekularizovali se“ nebo jejich víra zahynula? Kain byl bratrovrah, Hospodin na něj vložil znamení, odešel od tváře Hospodinovy a stavěl město. Abrahamův synovec Lot se po vzájemných sporech ocitl v Sodomě, zastal se hezky andělů, ale při zkáze Sodomy přišel o manželku, v opilosti zplodil s dcerami incestem potomky a z nich vzešlé kmeny Moab a Ammon byly nepřátelské k Izraeli. Izmael, syn Abrahama a Agar, polobratr Izákův byl otcem spolu s matkou vyhnán, ale Boží posel je našel, při pohřbu otce zřejmě z úcty byl, přesídlil do pouště, založil kmen Izmaelců nepříznivý k Izraeli. Ezau, syn Izákův, Jákobovo dvojče, velkorysý k navrátilému bratrovi, se stal praotcem protiizraelských Idumejských a čteme o něm, že byl ohyzdný a plakal (Žd 12,16–17). Soudce Jefte vyslovil neuvážený slib, kvůli kterému přišel o jedinou dceru. Král Saul byl Hospodinův pomazaný, byl skromný i statečný, ale po svých chybách zůstal opuštěn a skončil na bojišti sebevraždou. Jidáš byl Ježíšovým učedníkem, ale zradil jej a v zoufalství spáchal sebevraždu. Ananiáš a Zafira předstírali plnou obětavost a svou polopravdu zaplatili životem. O Démasovi Pavel napsal, že ho opustil, zamilovav tento svět. Bible zná lidské neštěstí, v němž člověk zůstane vězet.
Často mluvíme tak, že nedosahujeme na dno lidských situací, vyhýbáme se lidskému neštěstí a překleneme je nějakou věroučnou poučkou. Bible ukazuje, že to tak jednoduché není, že jsou situace mnohoznačné, riskantní, že se člověk ocitá v dilematech. Někdy z neštěstí vede cesta k východisku, jindy vede do zkázy. Podle Pavla existuje zármutek podle Boha ke spáse a zármutek světa ke smrti. Těžko se vžíváme do situací lidí, kteří měli víru, ale přišli o ni pod nárazy života, uprostřed nemocí a v troskách lidských vztahů, v hrůzách válek a katastrof. Neštěstí, zápory, zmary a nicoty prozrazují či představují výboje, lasa, sítě, pasti, chapadla a chřtány zla, ďábla nebo pekla.
V Apoštolském vyznání víry je výrok, že Ježíš „sestoupil do pekel“. To znamená, že se mu nevyhnul, ale navštívil je a „prošel peklem“ (píseň 605,4), takže „pekla nechť se nelekáme“ (340,6). Je však otázka, zda „padlo peklo s vojsky svými“ (344,4)? Platí jen obrazně anebo doslova, že „všechny teď pekla zloby již nezkřiví nám vlas“ (345,3)? Ježíš viděl, co v pekle je a co se tam děje. Ale nikde se neříká, že tím peklo ukončilo svůj provoz, ať už pod zemí nebo na zemi nebo v povětří, mezi nebem a zemí, kde působí mocné kníže, duch, který dělá v synech vzpoury (Ef 2,2). Rozvratné dílo pekla pokračuje po celé dějiny a je zdrojem neštěstí. Peklo je stále nablízku, někdy více někdy méně a spíše se uplatňuje na zemi než pod zemí. Vzkříšený Kristus peklo převýšil, postavil se nad ně, je vítězem nad ním, sedí na Boží pravici a v Duchu svatém dává člověku sílu v boji s peklem.
Bible zná lidské neštěstí, nejen osobní, ale i společné, jakým bylo například zboření jeruzalémského chrámu Babyloňany a pak zase Římany. Do neštěstí byl lidmi zahnán i Ježíš, ale mělo vykupitelský význam. Bůh jeho vzkříšením převýšil jeho popravu. Duch svatý v souhlasu s Kristem vyhlašuje boj příčinám a důsledkům neštěstí, obdarovavá a sílí člověka svobodou, láskou a spravedlností, aby byl s to se rozhodovat správně a nedělat chybné kroky (hříchy). Kázání má ohlašovat možnost přílivu svobody a dobra z Ducha svatého do duše člověka.
Spisovatelé Franz Kafka (Proces), Bohumil Hrabal (Obsluhoval jsem anglického krále), Albert Camus (Mor), Samuel Beckett (Čekání na Godota) a mnozí další vystihují lidské neštěstí, odcizení a otevřené otázky, hledají cestu dál a lidé jim naslouchají. Kazatel má z bible i ze života a z umění pochopit totéž, ale po svém a na to má theologii. Lidské neštěstí lze duchovně překonávat, ale nelze je přehlížet. Pak i naše řeč o vzkříšení bude věrohodná.