Cestopisná povídka
Být židem sám za sebe, vyjití z Egypta znovuprožít, zemí zaslíbenou projít, soukromou ilegální imigraci podstoupit, být jedním z nich – ale sám, bez spříseženství, bez pobratřenství, bez společenství.
Svatá místa jsou místa dávno důvěrná, tak jako samo dětství, ba ještě něco víc, jsou to vzpomínky na dětství lidstva. Leč svatá místa jsou znesvěcována zástupy chtivých turistů, hledajících svého druhu zázraky. Den co den nosívají kříž po Via Dolorosa, klekají v Betlémě u hvězdice lokalizující údajné místo jesliček, padají na zem do Kristova hrobu, ofocují Zeď nářků, šlapou po nádvořích synagog, obléhají věž Davidovu, cpou se do hrobek králů a jeskyň proroků, klaní se Abšalómovi, smaží se v údolí Kidronu, brodí se kanalizací Ezechiášovou…
Být jedním z nich a Ahasverem v jedné osobě. Vzlétnout a zaletět, kolébajícím se airbusem do Tel Avivu.
Číst nápisy odzadu, naslouchat hlasům. Po původu sebe se ptát.
Hle, mesiáš pejzatý vousatý z plakátu kyne světu pravicí.
Koukat se, jak v mešitě po nádvoří vede slepého malé dítě.
Hovořit s italským moštářem zde oženěným a pak mu pomoci složit neprodaná granátová jablka.
Vystoupat na Karmel, subidu del monte Carmelo s Janem s Kříže vykonat: nada, nada, nada, čili nic, nic. Nicotou prorazit výš k Bezejmennému.
Z lanovky s bublinovitými kabinami se rozhlížet po Haifském zálivu.
Sledovat blesky blížící se bouře. Eliášův oheň nad bahaistickou velesvatyní se zrzavou bání!
Pohovořit s ředitelem Muzea ilegálního přistěhovalectví a námořnictví. Na chvíli být s těmi, již urputně připlouvali na truc mandátní správě. Po mnoha útrapách a skrze oběti i na dětech došli až k vlastnímu státu.
Ve městě svatém u Zdi nářků dostat požehnání od rabínova tovaryše pro sebe i pro své potenciální potomky. A za tuto službu následně zaplatit pět eur. Chodit ulicemi arménské, moslimské i ortodoxní čtvrti. Zažívat střet civilizací na několika málo hektarech: mešity, kostely, synagogy. Sestoupit do údolí Kidronu a projít hřbitovy všech tří náboženství. Spatřit hrobku proroka Zachariáše. Vystoupit na horu Mória a pak hned vedle na zastavěnou Golgotu. Usnout na chvíli v kostele poblíž údajného Kristova hrobu. O sabatu v synagoze poslouchat rabína, jak deklamuje příběh o obětování Abrahamova milovaného syna. Obkroužit město po hradbách za poledního vedra, do úmoru procházet bazary, vrávorat uličkami… A pak najednou nečekaně dostat herodiánskou herdu do zad od Araba; jako by chtěl říct: „No tak, kamaráde.“ Zasmát se. Dát si falafel a k tomu makabejské pivo a ožít.
Vyrazit pouští po staré silnici do Jericha; tady někde okradli pocestného z Ježíšova podobenství o Samaritánovi. Být zachráněn milosrdným Arabem jedoucím tudy mikrobusem a v žáru rozpálených písčitých pahrbků odvezen dolů do nejstaršího města světa – a potom jet dál dolů a dolů a octnout se na nejníže položeném místě zeměkoule, u Mrtvého moře.
Ticho ve skalách v poušti nad Kumránem. Kameny připomínají chleby Ježíšova prvního pokušení. Neobvyklé ticho a ozvěna. Jak se do pouště volá, tak se z pouště ozývá… „Panebože, ale já nic neříkal!“
Večer v hostelu v En gedi sledovat v televizi interview s člověkem, který ztratil paměť a hledá své blízké i svou minulost. Snít sen, v němž někdo přehodil řízení u auta z leva do prava. Nezbývá než stopovat. Zastavuje rabín určený pro celou oblast na jih od Jeruzaléma. Jeho předkové pocházejí z Čech, ale nic bližšího o nich neví, protože všichni skončili v Osvětimi.
A potom být s těmi, kdo kdysi hájili poslední pozice na Masadě, až sami volili raději hromadnou sebevraždu, než aby se vydali v otroctví. Masada třetího roku dobyta pomocí valu ze západní strany.
Odebrat se urychleně zase na sever. Do galilejských kopců. Pátrat po neslyšném hlasu vpodvečer v Nazaretu, v rumraji ulic, řítících se vozů s reprobednami, bimbajících zvonů a hulákajících muezzinů. Číst klikyháky na zdích. Hledat jakýsi dávný vzkaz. Zvěstování. Doplnit šém a dodat tomu všemu nějaký smysl. Uvěřit, že nakonec všechno do sebe zapadne.
„Chyťte žida! Vyfoťte žida. Zachyťte ho…“ volají turisté za baťůžkářem s třásněmi, jak utíká křivolakými uličkami prastarého pobřežního města. Odtud z Jafy do bezbřehosti moře unikal kdysi před svou rolí legendární prorok Jonáš.
Do země svaté přijít, leč nedobýt ji, neobsadit, ba ani se neusadit. A dál nikde, nikde nebýt doma… a zase odletět. Navždy se rozloučit.
(listopad 2008)