Nové stvoření
Čtení: Genesis 1, 1–4.26–31
Text: 2. Korintským 5,17
„Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové.“
I. Koho potkáváme o Velikonocích? Potkáváme Ježíše. Jak ho potkáváme? Jinak než potkáváme sousedy, lidi v domě, naše blízké… Učedníci ho potkali jako někoho, komu jsou vidět rány, nejsou zakryté rouškou či něčím, co zakrývá nahotu. Mohli si na ty rány sáhnout, mohli ho vidět a mohli se ho dotknout.
Chaos, který měli v hlavě, se najednou zhmotnil do něčeho známého a harmonického: Ježíš, smrtí postižený, je přesto živý. Před učedníky tu stojí kdosi neznámě známý, koho důvěrně znají. Ale kdo přeci jen není stejný, kdo přemáhá jejich dosavadní pocity zbytečnosti a marnosti, jako když byl s nimi před svou smrtí. Suchopár v jejich hlavách Ježíš zalévá novým životem. Skrze tento příběh jsme svědky počátku něčeho nového, v Kristu tu je nové stvoření, nové bytí!
Co to je? Jak se to děje? Nevíme. Tohle jsme si nedokázali a nedokážeme představit my ani oni. To je Boží vidění světa, Boží jednání, průlom nového světa. My bychom nic z toho nečekali a ani vlastně nevidíme. My v naší situaci tomu tak akorát věříme. Ježíš byl vzkříšen. Nastala nová etapa, počátek přeměny světa a člověka… Evangelium na tom trvá a my lapáme po dechu, jak tomu rozumět…
II. Co je ale stvoření? To, co nás obklopuje? To, co vidíme, když se podíváme na sebe, nebo ven z okna?
Dnešní neděle nás vede k tomu, co známe, co vidíme, odkud bereme jídlo a pití, na čem a z čeho žijeme, co přetváříme, co nějak po svém harmonizujeme. A nebo ničíme a plundrujeme…
Autor toho mýtu o stvoření světa vidí Boha více než Stvořitele. Vidí Hospodina jako naplňovatele, harmonizátora, oživovatele, inspirátora – respektive respitárora veškerého právě vznikajícího života. Není to jakési mávání kouzelným proutkem. Je to mluvení do něčeho, co se chce nechat přemluvit k životu.
Na počátku to bylo pusté a prázdné. Podivně hluboká hlubinná propast, taková černá díra, kde se všechno ztratí. Jen Bůh ne. On je jediný schopný ji zaplnit… Ale čím? Duchem. Ten to vše přemáhá… Tu prázdnota, pustotu, propastnost, tmu, sucho…
Prázdno. To je jako prázdný byt bez nikoho. A je jedno, jeli to byt, odkud se lidé již dávno vystěhovali, nebo byt, který na své nájemníky čeká. Pustota – pustá vyprahlá poušť bez života… Meliorovaná pole, vysušené mokřady. Bez remízků a tůněk plných komárů.
Hluboce rozporuplná realita dělící jednoho každého z nás… Propastnost mezi člověkem a Bohem…
Tma – temnota, která zakrývá všechny barvy jara i podzimu… Barvy našich obličejů či našich nálad a projevů radosti. Barvy duhy…
Konečnost a destruktivita, odcizení – to vládne, než začne působit Bůh.
To je to, čím se vyznačuje i náš svět a naše myšlení a city, když nám dojde šťáva… To jsou ty chvíle, kdy jsme pokoušeni říct: to vše je jen náhoda, omyl. Prostě zvláštní shoda okolností. Nebo: to se Bohu moc nepovedlo… Kdyby byl Bůh, tak by tolik zla nedopouštěl… Stvoření se mezi sebou mele, lidi jsou na sebe zlí a ničí, co vidí… Cynik by řekl: Jediný smysl je si to tu užít. Vydolovat co se dá! Po nás, ať si to dá dohromady ten pomalejší… ten, kdo má naději… Nebo sám Bůh, když toho tolik na začátku napovídal…
III. A co že to ten Bůh na počátku pověděl?
Než začal. Proti tomu – navzdory tomu – tu nechal vznášet Ducha. To není strašidlo. Duch, kterého se báli učedníci. Tento Duch je život. Harmonizátor… Inspirátor. Skladatel. Hromadí se tu síly, které nakonec tohle vše „marné a mrtvolné“ přemluví k životu. K něčemu, co přestane děsit, ale začne plodit.
Bůh zde řekne slovo, budiž světlo… Bůh pohlédne a vidí, že je to dobré. Je to dobré! To zazní několikrát… To je repetice, která nemá zapadnout… Naopak – čtenář si to má zapamatovat. Tak příběh z Gn 1 zaryl do naší kultury tuhle nesamozřejmou, ale hrozně důležitou myšlenku: náš svět je založen v Bohu, a proto můžeme vidět náš svět jako dobré místo k životu.
Když je něco dobré, tak to má přetrvat. Dobrá myšlenka, dobrá kniha, dobrá hudba, dobrý (doplňte si sami…). Dobré ať trvá. Jak to ale udělat, aby to dobré opravdu přetrvalo? Třeba až do věčnosti?
Každý z nás by asi rád zachoval naši životní úroveň a zároveň by byl rád, kdyby svět zůstal stabilní, pěkně přehledný, předpovídatelný v počasí i v jiných věcech… Ale vše ukazuje, že tomu tak není a asi ani nebude… Je patrné, že jsme a budeme vystavování napětí, jak to dopadne. Jak to bude? Jak to zvládneme? Co na to Bůh? Co na to my? Každý jeden z nás?
Zvolíme pohodlí – ekonomickou stabilitu, a zavřeme oči před plačící a týranou přírodou? Nebo dobrovolně zchudneme? Naučíme se být pokornější a méně nároční? A budeme věřit, že příroda zůstane taková, aby i naše děti ji zažívaly jako zelenou, barevnou a dobrou k životu? Nebo existuje ještě jiná cesta? Přijde s odpovědí věda? Ukáže se, že je to zvládnutelný výkyv? Nebo se opravdu začneme ptát, co můžu udělat já? Samé otázky bez odpovědí…
Na marnost, pustotu, chaos odpovídá Bůh dvakrát zprávou o stvoření. Nejprve odpovídá Duchem a Slovem budiž světlo. A pak Kristem. Skrze Slovo, které bylo na počátku a které v něm přináší pokoj a smíření… Jsou to slova, která někdo nakonec uslyší. Poprvé to jsou Adam s Evou, kterým se ale ta šance k životu úplně nepovedla uchopit… Podruhé ženy u hrobu a poté učedníci, apoštolové a další a další… Ani těm se to vždy nedařilo uchopit. Dokonce my dnes zažíváme, jak stvoření sténá nikoliv k porodu, ale k nové vyprahlosti…
To slovo, které slyší učedníci a které je zve do nového stvoření, zve i nás. Vstupuje se do něj vírou. Vírou ne v něco, ale důvěrou v Někoho. Důvěrou, že na chaos a suchopár v nás a okolo nás nejsme sami. A že tenhle chaos je překováván. Že život je ve své podstatě vítězství nad rozkladem a chaosem. Ale jaký je to život? Je to život hledající pravdu, naše skutečné uplatnění. Naše skutečné nasazení do služby o nápravu světa.
Apoštol Pavel to nazval nové stvoření. Mohlo by to znamenat něco jako rýč, který kypří to staré dobré, ale také konečné a odcizené stvoření. To kypřidlo z nového světa náš svět s jeho suchem, vyprahlostí neproměňuje zázračně naráz. Ale uschopňuje nás, něco s námi dělá. A skrze tohle kypřidlo můžeme něco dobrého dělat ve světě i my. I my tu stojíme před úkolem „panujte, podmaňujte, naplňujte zemi“ (Gn 1,26.28). Ale v té naší době to znamená „slaďte se, omezte se, buďte ohleduplní k tomu, z čeho jste vzešli“…
A tenhle náš úkol není marný. Protože i my díky Kristu víme, že jsme nové stvoření. „Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ Amen.
Připraveno společně pro sbory Litoměřice a Vršovice na neděli Cantate 3. 5. 2020