Pro starověkého člověka platily za nejběžnější symboly zmaru voda a oheň. Tuto roli si podržely i v mýtopoetické licenci biblických vyprávění, zejména těch, která zvěstují Hospodinův soud. Nejznámějším příkladem zkázy vodou je jistě příběh o potopě (Gn 6–8; srv. L 17,27 + par.), ničivost požáru barvitě ilustruje úděl Sodomy a Gomory (Gn 18–19; srv. L 17,29; Ju 7). Přestože i v podnebných podmínkách Palestiny může přívalový déšť v na troud vyprahlém vádí znamenat vážné ohrožení (a vtip o turistovi, který se utopí na poušti, se může měnit v tragickou skutečnost), byl to především oheň (heb. ’éš; řec. pyr), který v obrazivosti lidu Staré i Nové smlouvy ztělesňoval neodolatelnost zmaru a zároveň očisty od lidské zlovůle všeho druhu. S touto metaforou se setkáme u žalmistů (Ž 17,3; 21,10; 50,3; 89,47; 97,3; atd.), zhusta u proroků (Iz 9,19; 10,16‑19; 33,12; 66,15–16; Jr 15,14; 17,27; 21,14; Ez 15,6–8; 30,8.14.16; Am 1,3–2,5; 7,4; Mi 1,7; Sf 1,18; 3,8; atd.), u evangelistů (Mt 3,12; 5,22.29; 10,28; 25,41; atd.) i pisatelů epištol (2 Te 1,8; Žd 10,27; 1 Pt 4,12; 2 Pt 3,7; atd.).
Hospodinovy plameny přitom nepůsobí jen úplné zničení. Jeho oheň může zkoušet, prubovat, odlučovat dobré od nedobrého, kvalitu od zmetku. Může tříbit existenci Božího lidu (Ž 17,3; Iz 1,25; 48,10; Ez 22,17‑22; Za 13,9; Mal 3,1–3; 1 Pt 1,7). Právě na tuto myšlenkovou linii navazuje Ježíš, když vyhlašuje: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal“ (L 12,49), aby se věci konečně vyjevily ve světle pořádků Božích. Apoštol Pavel pak zdůrazňuje osobní rozměr očistného procesu: „V onen den… oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm“ (1 K 3,13–15).
Zejména apokalyptické spisy původce tohoto zvláštního žhnutí vybavily nejrůznějšími ohnivými atributy. Ezechiel se pokouší přiblížit velikost Boží slávy příměrem k „ohni uvnitř i okolo“ a k „ohni dokola šířícímu záři“ (Ez 1,27), Daniel přirovnává Hospodinův stolec k „plamenům ohně“, odkud „proudila a vycházela řeka ohnivá“ (Da 7,9‑10), autor poslední knihy biblického kánonu spatřuje „před (jeho) trůnem sedmero hořících ohnivých pochodní – to jest sedmero duchů Božích“ (Zj 4,5).
Biblická obrazivost ovšem znala i oheň, jehož Hospodin užívá k jiným záměrům: „I vyšlehl ze skály oheň a pohltil maso i nekvašené chleby“ (Sd 6,21), uvádí vypravěč o Gedeónově oběti Hospodinu. Protože „Bůh, který se ohlásí ohněm, ten je Bohem“ (1 Kr 18,24), jak dodá prorok Eliáš, na jehož obětní hranici na hoře Karmel se snesl plamen shůry. Nejinak tomu bylo i s archetypickým celopalem přikázaným Tórou (Lv 9,24) či prvním sakrificiem v nově zbudovaném jeruzalémském chrámu (2 Pa 7,1.3). Ve všech situacích tak „oheň stravující“, který nevykřešeme sebenáboženštější vlastní aktivitou, dává najevo: Přijímám vámi darované a s ním i vás. Přijímám vás – tak často nepřijímané a nepřijímající, z hlediska logiky „má dáti – dal“ prakticky nepřijatelné…
Ohnivost se tedy již ve Starém zákoně příležitostně stává šifrou Boží komunikativnosti – jeho vycházení člověku v ústrety, jeho aktivitou, jeho podnětem, jeho nabídkou. Proto podle biblického vypravěče Hospodin promlouvá k Mojžíšovi z hořícího keře (Ex 3,2–4; srv. Sk 7,30), proto orientuje zástup putující pouští z egyptského otroctví do zaslíbené země svobody nejen sloup oblakový ve dne, nýbrž i sloup ohnivý v noci (Ex 13,21–22; 14,24; Nu 14,14), proto Izraeli na hoře Chorébu alias Sinaji „Zákon vzešel z ohně po pravici (Boží)“ (Dt 33,2). A proto padesát dnů po Velikonocích onen mistrem z Nazaretu slíbený Přímluvce přichází jako dar k učedníkům v podobě „jazyků jako z ohně, (které) se rozdělily a nad každým z nich se usadil jeden“ (Sk 2,3).