Když u mého strýce Jana Šimsy po podpisu Charty 77 prováděli příslušníci Veřejné bezpečnosti domovní prohlídku, náramně se prý zaradovali, jakmile narazili na dopisní obálky z kapitalistické ciziny. Konečně bylo tedy „jisté“, kdo to všechno financuje. Už tehdy bylo pro tyto lidi nepředstavitelné, že je někdo statečný „zadarmo“, tj. že z toho nic nemá. Přitom jsem neznala ve svém okolí rodinu, která by byla chudší. Měli tři děti, zcela minimální plat faráře, a tetu Milenu, ač vystudovanou doktorku archivnictví, se neodvážil nikdo zaměstnat, takže byla tzv. v domácnosti a pořádala archiv domácí (roku 2019 předala do Moravského zemského muzea více než 200 uspořádaných a popsaných krabic listinných dokumentů z pozůstalosti Jana Šimsy). Moji bratranci nosili věčně roztrhané kalhoty, což tehdy ještě nebylo v módě, a sestřenice chodila po Prosetíně v teplácích zděděných po kdovíkom s největším počtem záplat, co jsem kdy viděla. Přesto příslušníci STB „měli jasno“.
Možná to tehdy pro ně bylo jednodušší, než si položit palčivou otázku, jak to, že někdo nepodléhá a nepřizpůsobuje se spolu s námi těžkým nepříznivým podmínkám, ale odhodlaně a statečně vystupuje z mlčícího davu proti nim, a tím nás usvědčuje, že pro pravdu v životě opravdu neděláme maximum. Příslušníci VB to u Šimsů prý nakonec vždy vzdali před půdou, kde byla i skříň zcela nacpaná strýcovou korespondencí. Přece jen se jim nechtělo tolik číst… Odešli vítězně s obálkou od „zlého imperialisty“.
Úplně v jiné době a kulisách je dnes opět módou řešit, kdo je kým placen a že z toho přece jen nutně „musí něco mít“. Ačkoli má v názvu lákavou číslovku, tento spolek není o penězích. S vypětím sil shání milion nikoli korun, ale podpisů. Vyzývá nás najít si chvilku pro to, na co obvykle čas nezbývá. Možná by neškodilo opustit nezřídka bludný kruh diskusí na internetu, vydat se do archivů a ponořit se do ještě neprobádaných spisů dosud nepublikovaných textů. Poznání historie nás osvobozuje. V době Charty byli lidé kolem mne podstatně chudší než dnes, ale nepamatuji si, že by se tolik mluvilo o penězích. Dnes mi naopak připadá, že se dokonce i v naší církvi nejčastější, nejdůležitější a nejvážnější diskuse vedou o financování. Oprosťme se alespoň na chvilku od číslic. Primárně nejde o to, kdo to platí, ale co zde platí, případně neplatí a mělo by platit.