O závisti
Průzkum veřejného mínění ukázal, že na ekonomické reformě občanům více než možnost vlastního zchudnutí vadí možnost prudkého zbohatnutí druhých. Řeč čísel tak obnažila naši českou závistivost, kterou už Masaryk označil za chorobnou a v níž viděl rys povahové zlomenosti, bezpáteřnosti a neschopnosti vytrvale zápasit.
Apoštol Jakub říká, že kdo má v srdci závist, at se nechlubí moudrostí a nelže proti pravdě, protože to, co vítězí v jeho srdci, není nic moudrého, ale cosi přízemního, ho-vadného, ďábelského (Jk 3,14–15). Co s tím? Jak proti závisti bojovat? Jak jí nepropadnout?
Hovadného ďábelníka nezaplašíš líbivými řečičkami o sociální rovnosti, naopak-nic tak neprohlubuje závist jako blud, že všichni mají mít stejně. Kostižer závisti nevyžene z těla ani všeobecná prosperita, ani sebespravedlivější společenský systém – žádná změna vnějších podmínek.
Závist může ze srdce vyhnat jedině láska, a to láska, která přeje dobré jak chudým, tak bohatým. Ne samozřejmě láska jakožto chladná morální kategorie či pragmatická idea, nýbrž láska jakožto existenciální prožitek milosti, darovanosti života a jeho možností. Jsem-li chudý, hledím na lilie polní, před Bohem se neztratím. Jsem-li bohatý, dávám potřebným, dělím se s chudými. To je cesta Ježíše Krista, v jehož lásce se závisti nedohledáš. Nakonec, ono těm majetným není zas tolik co závidět: chce-li také bohatý dojít v životě správného cíle, nadře se víc než velbloud, který prolézá uchem jehly.