Souhlasím s P. Smetanou, že na „lustrace v církvi“ (ČB, zvl. číslo 1990) je třeba upřít pohled viry, resp. teologie. Ale nemohu souhlasit s tím, aby se teologický pohled vyčerpával zúžením problému do individuální roviny osobní viny člověka. Pohled viry nezískáme personalizací problému. Každá taková individualizující teologie zjednodušuje, zatímco my potřebujeme pohled teologie pojímané globálně.
Lustrace je způsob, jak se může společnost alespoň zčásti vypořádat s určitým společenským zlem, a to způsob evidentně objektivní, nezávislý na subjektivním vědomí a jeho pocitech. Právě objektivní neúprosnost lustraci může být osvobodivá. Nejde tolik o „soud nad druhými“ jako o soud nad předstíráním, sebeklamem, vytáčkami, bagatelizováním, křivým osobním svědectvím. Nedejme se mýlit tím, že by lustrace „ublížila povésti nevinného“. Nevinný se lustrace bát nebude, af dopadne jakkoli. Každý se může vposledu odvolat „na své svědomí před Bohem i bratry“ jako na poslední instanci pravdy.
Zlem tajného spolupracování (TS) s StB (tj. úpisu, krycího jména, čísla, event. úplaty) byly za totalitního režimu nakaženy i naše církve. Ptejme se, jaká je teologická povaha tohoto celospolečenského zla, jež se k naší lítosti nevyhnulo ani církvím.
Několik vážných hříchů: proti Božímu přikázání, proti bázni Boží, proti stolu Páně, proti Duchu svatému. Hřích „křivého svědectví proti bližnímu“ v područí mocné tajné organizace je neméně vážný než vražda, smilstvo, krádež, které nelze nijak bagatelizovat. Hříchy proti desateru Božích přikázáni musíme ve své církvi „lustrovat“, ať jde o přikázání sedmé nebo deváté.
Bázeň před Bohem podléhala před bázní z tajné moci. Moc tohoto světa se jevila mocnější než vláda Kristova. Bázně z lidi se nezbavíme, nebude-li čisto a jasno. Lustrace nabízejí celospolečenský exorcismus, kdy Azazel strachu může být vypuzen na poušť definitivního nenávratna.
Odpuštění a smíření kolem stolu Páně, důvěra mezi bratří mi a sestrami, otevřená sdílnost v bratrském obecenství církve byly znetvořeny žalováním, udáváním a zradou spolustolovníků, profesně angažovaných ještě v „jiném“ společenství. Kdo by jedl a pil mezi námi nehodné, zdali není vinen tělem a krví Páně?
Důvěra v Ducha svatého, který z moci Kristovy vede a řídí církev, je otřásána šokem z církve vedené a řízené tajnoslužebnou agenturou „řídících orgánů“. Zdali tohle není hřích proti Duchu svatému? Anebo užíval snad Duch svatý policejních metod jako nástroje Kristovy vlády v církvi?
Nejde o vynesení soudu. Jde o to, že globální teologie musí uchopit svízelný etický problém vskutku globálně: na rovině individuální i kolektivní, jako tíhu konkrétní osoby i celého společenství, ve smyslu politického kontextu i svrchovanosti víry, v dialektice zákona a evangelia.
Vždyť nejde jen o problém dotčených, neznámých jednotlivců a jejich osobní vinu. Jde o mnohem více: O selhání církve, která se nevzepřela určitému společenskému zlu tak, jak měla, zatímco jinému zlu úspěšně vzdorovala a vzdoruje (narkomanie, prostituce, terorismus apod.). A jde o svědectví církve, která by měla určovat „mravní povědomí národa“, jak správné připomíná P. Smetana, ovšem která by neměla ani v budoucnu ohrožovat svou společnost rizikem vzniku mafiánského zázemí. Lustracemi se očistíme alespoň před vlastní společnosti, když nechceme před Pánem církve. Proto třeba lustrovat. Proč by měl TS StB „přijít se svými vinami v osobní zpovědi za druhým křesťanem“, když tady šlo a patrné stále jde o služební poměr, vymykající se subjektivním pocitům viny či neviny? Cožpak nás život v totalitě dostatečné nepoučil, že osobní svědectví nemusí být garantem čistoty a pravdivosti svědomí? Kdyby ano, nebylo by dnes co řešit!
Církev nepomůže sobě ani své společnosti „přikrytím“ problému. Naopak může pomoci a příkladně posloužit tím, že na neúprosnost „zákona“ odpoví odpuštěním „evangelia“. Neprospěje tím, že problém teologicky zaretušuje ve svých řadách, nýbrž tím, že podá návod kristovské lásky pro případ tíživého mravního břemene, sužujícího celou společnost: ohleduplnou diskrétnosti, zamezením zbytečné skandalizace, nabídkou nového života, zbaveného starých vazeb, uvolněním zajatých k osvobodivé pravdě. Teprve až církev odhalí v sobě „množství hříchů“, může prokázat, kolik je v ní „lásky, jež přikrývá“. Jinak si jenom nalhává, že hříchů nemá, že pokání nepotřebuje a láskou se plané chlubí. Proto teologickým smyslem lustrací v církvi nemůže být udělení práva na „vyhledávání viny člověka“, nýbrž odpovědnost církve na spoluúčasti při celospolečenském zlu. My v církvi nepotřebujeme veřejné uslyšet žádná jména. Ale musíme podat sobě i své společnosti v tomto ohledu záruku nezvratného „nehřeš vice“. S vinou na konkrétním zlu se nemůžeme vypořádat tak, že je „jednou v řadě mnoha dalších“. To by neobstálo ani před „mravním povědomím národa“. Církev nemůže relativizovat mravnost. Nemůže ani bagatelizovat vinu viniků a ledabyle přecházet jejich oběti.
V případě lustraci by měla církev – aby se nepřizpůsobovala světu, v čemž souhlasím s P. Smetanou – nabídnout alternativní řešení, na něž svět patrné nepřijde: pravdu „zákona“ usměrnit láskou „evangelia“. A lustrovat nezávisle na tom, zda to svět učiní nebo ne. Proto, že „lustrare“ znamená „očišťovat se“.