Petr Piťha se v Literárních novinách (1. 11.) obává budoucích sociologických důsledků dnešního duchovního zmatku naší společnosti a ptá se: Čím nám hrozí svoboda? Obává se budoucnosti. Vidí ji ohroženou. Ohrožení přichází z východu. Tentokrát ne z Kremlu, ale až z Indie a evropských filiálek východních náboženství, a dále z letničního hnutí, které Piťha nepochopitelně spojuje s undergroundem, s nezávislou kulturou. Ohrožení se mu jeví jako akutní, ale ještě není pozdě na dodání potřebných antitoxinů. Jako lék nám nabízí příklon k našim domácím křesťanským tradicím. Dozvídáme se podrobnosti o zhoubném vlivu ajurvédského hnutí, popř. jógy, zenbuddhismu čí hnutí Hare Kršna, které našly živnou půdu v naší společnosti díky uplynulému půlstoletí bezbožné a bezduché: totality. Škoda, že křesťanské tradice, byť tolik doporučované, nejsou zde vůbec analyzovány. Také není vyjasněno, jak se křesťanské církve podílely či nepodílely na bezbožnosti a bezduchosti uplynulého půlstoletí. Pak by snad teprve bylo pochopitelné, odkud bere autor odvahu doporučovat dnešnímu člověku křesťanské tradice, onen domácí chléb, kterého bychom se měli podle autora najíst dosyta.
Petr Piťha varuje před jógou, ale je zvláštní, že zároveň díky ní objevuje to, nač podle něj křesťanství pozapomnělo, totiž na tělesné vazby k duchovnímu životu a na psychohygienu. Zcela vážně smíme vzít jeho varování před ajurvédským hnutím. Kdo by se nebál mentálního zotročení a manipulace skrze obzvlášť obdarované jedince. Tento typ koncentrace dovolí soustředěný výkon a úspěch v zaměstnání, ale úspěch je draze vykoupen rychlým mentálním opotřebováváním, psychickými a zdravotními potížemi.
Ne všechna východní náboženství se zdají být autorovi tak nebezpečná. Ale i jóga i zenbuddhismus mají jeden háček absenci kritičnosti vůči učiteli. Pokud mistr není ušlechtilou osobností, má možnost manipulovat se svými žáky. Učitel je na vyšším stupni, k němuž se žák teprve dopracovává. Učitel je obdivovaným a nekritizovatelným vzorem. Je výš. Jsme-li zaujati jógou, je dobré o tomto nebezpečí vědět. Jsme-li zaujati křesťanstvím, pak je nutné si přiznat, že křesťanské církve po této stránce na tom nejsou o mnoho lépe než některá náboženství východní. V tomto ohledu je křesťanská tradice přinejmenším dvojznačná. V některých církvích tato zpětná vazba možnosti kritiky učitele také nefungovala a nefunguje. A fungovat nebude, pokud farář, popř. kněz je něčím víc než ostatní – má charakter indelebilis. V protestantském vydání má absence kritiky název – „oddaná úcta k staršímu bratru v církevním úřadě“. Ve skutečnosti se ovšem jedná o absenci pokory vůči pravdě, která nás přesahuje. Pravda nás obviňuje a vyzbrojuje, abychom se skutečně báli více Boha než lidí (viz Skutky apoštolské 4, 19 – novozákonní biblická kniha). Jedná se o svobodu svědomí, jejímž důsledkem je moudrost a permanentní kritičnost. Svědomí poddané pravdě získává odvahu milovat pravdu i zacenu, že toho svého ušlechtilého či autoritativního učitele naštvu. Jeho reakce bude záležet na jeho ušlechtilosti, anebo na mocenských ambicích a možnostech. Já ho mohu ovlivnit jen tím, že mu sdělím pravdu, ale jen velmi těžko mohu ovlivnit, jak on se ke mně zachová.
Kritické navazování na předchůdce, to je nesporný přínos křesťanské tradice, která se rozvinula v plné šíři v středověké městské kultuře a pokračuje dál do novověku. Nelze jistě také pominout některá mnišská hnutí, jejichž některé důrazy významným způsobem ovlivnily evropskou kulturu, ekonomiku, umění, vztah člověka k přírodě (benediktinský a františkánský řád). U nás nelze vynechat působení Jednoty bratrské – kulturně náboženský vliv je evidentní, často nám však uniká její vliv politický a neuvědomujeme si, že Jednota bratrská měla také svůj podíl na vydání Rudolfova majestátu (1609). Tehdy byl poprvé v dějinách zakódován do právního řádu určité země nárok na svobodu svědomí i pro poddané. V celosvětovém měřítku. je nepřehlédnutelný přínos protestantismu ke vzniku a formulaci lidských a občanských práv. Nelze také přehlédnout vliv presbyterianismu na vznik společenského zřízení, které důsledně praktikuje odluku církve od státu, což má za důsledek prohloubení demokracie.
Náš pohled by však nebyl pravdivý, kdybychom viděli jen dobré plody křesťanské civilizace. Nemůžeme přece přehlédnout negativní důsledky inkvizice či husitských spanilých jízd. To jsou přece také naše domácí tradice, a tradice vysoce rozvinuté. A dávat jíst tento domácí chléb? To už je lepší na pár dní vyhlásit hladovku. V období českého baroka působili nejen vynikající malíři a sochaři, ale i Koniáš. Nelze omlouvat tohoto mistra (a jemu podobné), že pálil knihy. To bychom museli přitakat také nejnovějším požadavkům jinak obdivuhodného A. Solženicyna, který najednou vidí východisko z duchovního a společenského zmatku v zavedení cenzury a omezení pravomocí parlamentu. Útěchou nám nemůže být, že to chce jen pro své rodné Rusko. Budeme-li mistra Koniáše omlouvat, jak se o to pokoušejí v jednom z podzimních čísel Katolického týdeníku naši bratří, pak musíme ledaccos prominouti cenzorům doby nedávné a nestěžovat si, že poslední půlstoletí bylo obdobím bezbožným a bezduchým.
Pokud si budeme namlouvat, že křesťanství má jen kladné tradice, pak navzdory naší snaze budou v nás zároveň žíti ty záporné, a občas nečekaně vystrčí své růžky, a někdy to budou rohy a pěkně ostré.
Není zbytečné o záporných tradicích křesťanství mluvit. Jsou nám varováním a určitou brzdou, abychom nezpychli. Jsou nám pobídkou k vyznání vin, což je věc v naší společnosti velmi nepopulární, nicméně vyznání vin zbystřuje zrak, abychom uviděli, jaké latentní zlo v sobě nosíme, a tedy v jakých tradicích už pokračovat nemáme.
Petr Piťha svůj článek uzavírá rozporuplným tvrzením: „V závěru si dovolím varující odhad: Nedáme-li křesťanským církvím podporu, nebudou schopny udělat pro dobro společnosti svůj díl práce. Možná budeme čelit vážným sociologickým problémům a náš národní i státní život bude jistě ochuzen o své nejvlastnější duchovní základy, které ať chceme či nechceme, jsou křesťanské.“ Odhad Petra Piťhy je rozporuplný právě proto, že autor nedefinoval, co to ony křesťanské základy jsou. A za druhé křivdí všem humanistickým myslitelům a aktivistům, kteří jdou podobným směrem jako křesťané, ačkoli se k církvím nehlásí. Je to rozporuplné tvrzení i ve zpětném pohledu do minulosti našich církví, protože v roce 1975 katolická i evangelické církve ignorovaly humanistického myslitele jako je Václav Havel, a nepodpořily jeho otevřený dopis presidentu Husákovi. S Havlem tehdy souhlasila podzemní katolická a evangelická společenství, nicméně máme tu opět nejméně dvě křesťanské tradice přístupu k moci. Obě dvě působily stejně slavnou či neslavnou měrou mezi evangelíky i katolíky.
Myslím si, že bychom měli zaujmout přejnější vztah nejen k humanismu, ale i k jiným náboženstvím. A zároveň, jako musíme být kritičtí k naší křesťanské minulosti, tak musíme být kritičtí také k humanismu a jiným náboženstvím. Není to protimluv. Řečeno s Maxem Brodem, je to láska na distanc. Není to duchaplná slovní hříčka, ale důsledek lásky, která na druhého nehledí skrz prsty, a zároveň se brání před jakýmkoli druhem zaslepenosti, ať v rouše křesťanském, humanistickém nebo jogínském.
Petr Piťha nás ovšem upozorňuje na důležitou věc, kterou nesmíme přehlédnout. Zájem některých našich současníků o východní náboženství signalizuje, že určitá část populace chce vykročit z technické civilizace, aniž si to formuluje způsobem dnes populárním u značné části vysokoškolsky vzdělaných lidí v USA jako překonání škodlivého evropocentrismu (O. Ulč, Proč Komenský nechtěl na Harvard, Reportér 30 31, 1990). Lidem praktikujícím východní náboženství je potřebí položit jednu otázku: je smysluplné vykročit z technické civilizace právě tímto směrem? Můžeme ji formulovat též jinak: lze naroubovat východní náboženství na kmen naší technické civilizace? Lze očekávat od tohoto naroubování jiné plody než trpké? W. S. Maugham v roce 1944 odpovídá kladně. Učí nás roubovat. Pokouší se o syntézu, jak svědčí jeho román Na ostří nože (u nás vyšel v sedmdesátých letech). V padesátých a šedesátých letech našel v Americe plodnou půdu. Mnozí začali koketovat a někteří se i vážně zajímat o východní moudrost a náboženské praktiky. Ale navrhovanou syntézu, zdá se, nikdo neuskutečnil. Zřejmě to nejde. Nezrodilo se nové odpovědné lidství, doplňující technickou vzdělanost brilantním jogínským ovládáním ducha i těla. Spíše než o syntézu šlo o útěk před nahromaděnými problémy právě tou civilizací, uprostřed níž a v závislosti na níž museli nakonec žít ti, kteří z ní chtěli uniknout. Uvědomujeme-li si, že ona syntéza není uskutečnitelná, pak se nemusíme východních náboženství příliš děsit, ani od nich očekávat něco radikálního. Zájem o východní náboženství pouze signalizuje, že opět nastává období, kdy někteří nechápou jedinečnost evropského způsobu myšlení, jednání i výroby. Prožíváme teď krizi, a další nás čekají. Ale nemusejí být pro naši společnost osudové. Na nás je, abychom byli inspirováni dobrými křesťanskými a humanistickými tradicemi a usilovali o důstojný život pro sebe i pro druhé. O důstojné lidství neusilují jen církve, ale i sekulární humanistická hnutí. Toto vědomí nás osvobozuje od křečovitosti a dává našim snahám horizont tolerance a sebekritiky.