„Mezi vámi není žádná pořádná feministka“, konstatovala Eva Sharpová, redaktorka BBC, během Respektováni 5. 11. 1992 na F 1 v pozdních večerních hodinách. Vstoupila do rozpravy ve chvíli, kdy bylo jasné, že militantní feministky v Čechách ani na Moravě šanci nemají. Zatím nás neohrožuje slogan: „Tělo nechte nám, děti patří zkumavkám.“ Spíše jsme slyšeli hlasy upracovaných matek, které touží po větší ohleduplnosti. Občas se přece jen ozvalo, že ženy byly „vyšoupnuty“ z politického života, ale Dana Němcová (jedna z „vyšoupnutých“) se za postiženou nepovažovala. Jiřina Šiklová přiznala životu v socialismu jednu – nyní kladně zhodnocenou – zkušenost: „Zbavili jsme se mýtu, že se všechno vyřeší tím, že ženy půjdou do zaměstnání.“ Rómská spisovatelka Marie Reiznerová vyzdvihla důležitost rodinného života, kde muž nemá podřadnou úlohu. V této souvislosti Josef Dobrovský upozornil, že jen rodina je schopna utužovat hodnoty pro člověka životně důležité. A Helena Klímová si přisadila, že žena nabývá dobrých vlastností, když potká dobrého muže a muž nabývá dobrých vlastností, když potká dobrou ženu. Paní Svobodová-Tichá (spisovatelka z Nového Zélandu) podotkla, že u nich je mnoho svobodných matek, které jsou osamocené, protože mnoho mužů odmítá vstoupit do manželství a přiznat se ke své otcovské roli.
Ke slovu se dostali mnohé a mnozí, podnikatelky (Kristina Šedivá), spisovatelka Alexandra Berková, paní Miroslava Holubová, hlasatelka Kamila Moučková, překladatelka Eva Vašínová, profesor Zdeněk Stříbrný, psycholog Petr Šmolka, sociolog Jiří Kabele a další jiné známé osobnosti. Pořad uzavřel moderátor Vladimír Mlynář konstatováním, že různost názorů se projevila a že každý mohl prezentovat své mínění – což je předpoklad věcného rozhovoru i rozumného spolužití.
Nezávislá revue Prostor č. 20/1992 a revue pro křesťanství a kulturu Souvislosti 4/1992 přinášejí k tématu mnoho podnětných pohledů. V Křesťanské revui prezentuje tuto problematiku pro církevní kruhy protestantská teoložka Jana Opočenská. V diskusi, která je spíše mnohohlasem než moderovanou vstřícnou promluvou, narazíme jak na předsudky feministek, tak na předsudky mnohých, kteří jen nažhavuji a roztáčejí dynamo vzájemného neporozumění.
Výjimkou jsou ženy, které chápou, že feminismus není totéž co emancipace a že téma krize, které je obecně lidské, se nyní ozývá jako ženské. Helena Klímová v Článku „Feminismus a naše středoevropská zkušenost“ (Souvislosti 4/1992, s. 27–38) vědomě nedělá průřez všemi závažnými feministickými díly, ale věnuje se dílům kriticky hodnotícím generaci mladých žen, která již v klimatu feminismu vyrůstá. Mnohé mladé dívky jsou dnes militantním feminismem ovlivněny, a přesto nedorůstají k zralosti. Trpí poruchami (anorexie – odmítání jídla až po chorobnou vychrtlost, bulimie – chorobná žravost). „Poruchy jídla se zdají být symptomatické. Počátkem osmdesátých let se odhadovalo, že každá pátá americká dívka kolem dvaceti let věku strádá bulimií. Nějakou poruchou jídla nyní trpí nejméně polovina těch, které žijí v kolejních kampusech, a dokonce i mezi zdravými převládá chování blízké anoretickému. Mezi všemi anoretiktiky pouze osm procent činí muži“ (s. 30). Prvotní téma ženské otázky, srovnávání s muži, se nyní jeví jako přijatelné v podobě, v jaké je feministky nabízejí, totiž jako rovnost v odlišnosti. Počáteční životní běh muže a ženy je dnes u nás už srovnatelný (u nás možná ještě víc než na Západě); jenže po tomto počátku nastane okamžik, kdy se ženský osud prudce od mužského odliší, totiž narození dítěte. S tímto okamžikem spojují západní feministky téma sebeobětování, ženské oběti. Sebeobětování ženy vidí jako vynález pěti tisíciletí patriarchální kultury, jako ideologický nástroj vlády muže nad ženou. Nesouhlas s tímto „vynálezem“ vyjadřují jednak přímou polemikou (počínaje Betty Friedanovou), dále vytěsňováním a také chováním (epidemie interrupcí, odkládání prvního porodu až do středního věku – s. 32–33).
Neporozumění smyslu oběti, které není vlastní jen feministkám, ale celé naší kultuře, vede k hlubšímu neporozumění životnímu údělu ženy i muže – člověka v rámci rodiny. Paměť středoevropanů a středoevropanek však zná úděl plnohodnotné bytosti, která je ochotna kvůli něčemu důležitému se obětovat. Vyprázdněnost lidské duše vede k vyprázdněnosti života a falešným alternativám, k symptomu ženské méněcennosti, který je součástí neurózy naší kultury. „Symptom, který se o generaci dříve projevoval na úrovni sociální, jako vytváření nepřátelských, protimužských ideologií, zasáhl nyní, v tomto druhém pokolení citově deprivovaných žen, již úroveň hlubší, psychosomatickou“ (s. 37).
Helena Klímova není žádná militantní feministka, ale feminismus neznevažuje, protože ho vidí v souvislosti s celkovou krizí naší kultury: „Úpadek obou vitálně důležitých podob lidského rituálu (rodičovského a milostného) souvisí s podceněním, s postupným mizením ženské subkultury. Krize rodiny, vyprázdněnost ženského osudu, dítě Jako předmět – tím vším se krize člověka dotýká kořenů života a uvádí v pochybnost základy civilizace. Je třeba vše promyslet znovu, celý základ kultury“ (s. 38).