„Není to zbytečné tříštění sil? a zeptal se mne jeden dobrý známý na jaře roku devadesát. Vysvětloval mi, že už vychází Český bratr, Kostnické jiskry, Křesťanská revue, znovu se objevilo Bratrstvo, tak proč prý ještě Protestant? Zmohl jsem se jen na na pár slov v tom smyslu, že za první republiky prý v evangelické církvi vycházelo přes třicet různých periodických tiskovin, tak proč by nemohl vycházet jeden Protestant nebo ještě pár časopisů jiných. Další odůvodnění jsem nehledal a dobrý známý je snad už ani nečekal. Nedávno se mi však dostala do ruky knížka „Demokracie v Americe“ a já se rozpomněl na tuto rozmluvu. V údivu jsem totiž četl, s jakou samozřejmostí Alexis de Tocqueville konstatuje, že noviny udržují civilizaci, a že počet tiskovin roste tou měrou, jak se množí sdružení, spolky a hnutí. Vznikání nových novin a časopisů v žádném případě nehodnotí jako tříštění sil, naopak – chápe to jako zákonité sebevyjádření každého živého společenství.
Tři roky po listopadu, tři roky od pádu cenzury a autocenzury – a když listuji církevními časopisy, do kterých přispívají členové českobratrské církve evangelické, utvrzuji se v přesvědčení, že se nám jen velmi málo daří vstupovat do problémů, které mají dopad nejen na širší veřejnost, ale i život sborů naší církve. Skoro jako bychom byli v kostele nejen v neděli, ale i ve všední dny. Jako bychom chtěli pořád jen chválit Hospodina. Chval Hospodina není nikdy málo a naštěstí v církevním tisku rozhodné nechybí Jen sporadicky se však setkáváme s pohledy na naši přítomnost. Jako by nás denně netrápily problémy spojené s rovinou právní, pedagogickou, etickou, literární, televizní, žurnalistickou, ekonomickou, politicko-správní. K některým aktuálním problémům se občas vysloví v rozhlase např. Miloš Rejchrt, Ladislav Hejdánek, Svatopluk Karásek, sem tam něco nakousne Český bratr nebo Protestant. Symptomatické je, že např. dříve spontánní „libštátské“ společenství se rozpadlo. Nové formy práce jsme dosud nenašli – spolupráce v rámci Spolku evangelických kazatelů nebo laického hnutí se zatím příliš nerýsuje. Do varu nás uvedou nanejvýš letničně laděné bohoslužby z Benešova a rozněžněle mluvící Michael Otřísal vyslaný do televizního studia z pověření synodní rady.
Ptáme se po specifických přínosech českobratrství. Přešlapujeme a hledáme svou tvář. Zatím to snad není promarněný čas, přestože nám často zní do uší jen papouškování a omílání do kolečka mnohokrát řečeného, přestože sledujeme zaryté mlčení těch, co dříve hráli prim což také není řešení, teď mlčet, spíše vážné selhání. Tři roky je dlouhá doba. Doufejme však, že rozhovor již začne.
V Německu to po druhé světové válce trvalo pět let. A iniciativa vyšla od žurnalistů. Po čtyřiceti letech práce „Evangelická mediální akademie“ nabízí kursy pro základní orientaci a doškolovací kursy žurnalistů. Nejedná se o žurnalistickou školu v obvyklém smyslu, nýbrž o nabídku pokračujícího vzdělávání. Kursy trvají jeden až tři týdny. Prohlubují teorii a praxi žurnalistiky, rozhlasového a televizního vyslání. Školení vedou odborně vzdělaní žurnalisté.
Evangelická mediální akademie byla založena v roce 1950 pod jménem „Křesťanská tisková akademie“ z iniciativy křesťansky zaměřených žurnalistů, kteří nechtěli vidět opakování trpkých zkušeností s nízkou úrovní žurnalistiky během Třetí říše. Bylo jim jasné, že žurnalisté potřebují víc než řemeslo: potřebují pocit odpovědnosti, civilní kuráž a angažovanost. Také dnes platí, že je zapotřebí bránit se politickému ovlivňování, klást odpor komercializaci a rostoucímu konkurenčnímu tlaku profesionality. Je třeba hájit vnitřní nezávislost, věcnou a lidskou oprávněnost, kompetentnost.
Roku 1988 se Křesťanská tisková akademie změnila v Evangelickou mediální akademii a je oddělením Společného díla evangelické publicistiky (GEP). Toto z větší části financuje Německé evangelická církev. Dne 15. června 1992 byl slavnostně otevřen nový Dům evangelické publicistiky ve Frankfurtu nad Mohanem. Oproti německé situaci před čtyřiceti lety to máme dnes horší v tom, že nám naprosto schází zázemí profesionálních žurnalistů. Všechny naše časopisy, které se dotýkají evangelické církve či teologické problematiky, tvoří lidé, kteří nejsou v žurnalistice profesionály a nikdy jimi nebyli. Nejsme bohužel v situaci, kdy bychom si mohli dovolit založit nějakou evangelickou školu žurnalistiky. Přesto by se měli najít mladí lidé, kterým není jedno, jak vypadá úroveň evangelických časopisů, a kteří se budou odborně vzdělávat a dobře psát. Je přece důležité, jak mezi sebou komunikujeme, za co chceme nést ve společnosti odpovědnost, co je předmětem našich úvah a zač Bohu děkujeme.