žádný zajisté nepřišívá záplaty sukna nového k rouchu vetchému, nebo ta záplata jeho odtrhla by díl od roucha a větší by díra byla. Aniž lejí vína nového do nádob starých, sic jinak rozpuknou se sudové, a víno se vyleje, a sudové se zkazí. Ale víno nové lejí do nových nádob, a bývá obé zachováno.
Evangelium podle Matouše 9, 16–17
Jedenatřicáty říjen je památný den reformace. Toho dne roku 1517 přibil Martin Luther na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu 95 thesí proti odpustkům. Chtěl volat disputaci. Vyvolal ovšem světovou reformaci.
Co to byla reformace? Co to je reformace?
Reformace znamenala nalezení alternativy vůči středověkému církevnímu systému.
Reformace u nás i ve světě začínala jako reformní hnutí uvnitř církve. Od 14. století probíhala v církvi řada pokusů o církevní reformu. Tyto pokusy končily vesměs bez odezvy a úspěchu. Odpovědní lidé se tudíž začali zabývat mnohem hlubší otázkou: Proč reforma církve není možná? Tu docházeli k závěru, že zárodek nemožnosti cokoli reformovat je patrně ukryt už kdesi v podstatě církve, v jejím učení a jejích mravech.
V momentu, kdy je objevena alternativa, totiž jiné, odlišné, alternativní chápání podstaty církve, její existence a poslání, se tak z umírněných reformistů stávají rázní reformátoři. Výchozí a daný stav církve, jaký byl v pozdním středověku znám a udržován, se převrací. Normou už není církev sama o sobě, její stav a tradice. Norma je nalezena nad církví a mimo církev. Církev není jen svatá, může také bloudit. Norma říká: Už ne autorita úřadu, nýbrž autorita Písma, už ne stávající praxe, ale praxe prvotní církve, už ne církevní instituce, nýbrž společenství vyvolených. Církevní reformace se liší od církevní reformy právě odhalením ústředních principů víry jako alternativy, jako originální možnosti vůči dosavadní tradici. Proto se reformace nestala pouze historickou epizodou, krátkodobým blouzněním, odpadlickou herezí, nýbrž svébytným křesťanským útvarem vedle římského katolictví a východního pravoslaví.
Reformace vysílá impulsy jak do budoucnosti, tak do minulosti.
Římsko-katolická církev, váhající mezi reakcí a reformou, reformaci nepřijala, odmítla, pronásledovala, Reforma doleva skončila „reformou“ doprava: Galileo, borgiovský papež, jezuité, Trident, mocnářský katolicismus, který se konzervativně i reakčně bránil jak církevní reformaci, tak nezadržitelně postupující moderní době. Teprve II. vatikánský koncil 60. let našeho století přináší výrazný zlom. Není to žádná reformace, je to úspěšná reforma církve. Přes všecky soudobé pokusy o návrat zpět před koncil lze říci, že římsko-katolická církev úspěšně prošla a prochází reformou. Je to reforma hodně blízká reformaci. Není divu, že někteří katolíci mohou dnes přicházet s tím, že důvody, pro něž reformace kdysi vznikla, už pominuly, že církev svou reformu provádí v duchu evangelia, takže není vážných překážek pro návrat všech reformačních evangelíků zpět do církve. Pravdou je, že římsko-katolická církev se stala poněkud evangelickou.
Reformační církve v 15. a 16. století začínaly pokusem o reformu stávající církve. Ačkoli se staly reformační tím, že nalezly plnohodnotnou alternativu, nevzdaly se a neodmítly dosavadní tradici a historii církve. Přisvojily si ji ovšem s tím, že ji vyhodnocovaly. Své ústřední principy, zejména princip Písma a praxe prvocírkve, aplikovaly na to, co probíhalo v minulých dějinách církve. K minulosti církve se přihlásily, ba přijaly ji za svou. Nevytyčily nárok na to, že teprve s reformací počíná Kristova církev, resp. ta jediná a pravá církev.
Reformační pozice se ráda hlásí k Františku z Assisi, k Augustinovi, v našem případě k Cyrilu a Metodějovi, k sv. Václavovi. Hlásíme se ke všemu, co tu dosud v dějinách církve bylo, ať kladného nebo záporného. Jsou to i naše dějiny. S tím, že reformační pozice je měří, posuzuje, diferencuje v jejich celku.
Smysl reformace Je v tom, že nikdy nepřestává.
Reformace se stala vedle západního a východního typu křesťanství třetím křesťanským útvarem proto, že objevila alternativu. Tato alternativa může být rozmanitě formulována a akcentována, záleží na typu reformačního postoje. Nicméně na časové linii, pro průběh dějin a vstříc budoucnosti, odkryla podstatný princip, na kterém musí nebo měla by fungovat reformačně pojímaná církev. Ta formulka zní: ekklesia reformata et semper reformanda, tj. církev, která je už reformovaná, má být stále reformovatelná. Tedy církev, která reformaci již zahájila, musí pro budoucnost stále, pořád a donekonečna reformovat sebe samu. Řekněme reformace permanentní, nikoli jednorázová.
Reformace zkatoličtěla.
Následné reformační dějiny ukázaly, že reformační církve našich tradic si přisvojily z oné hlavní zásady spíše její první polovinu. Vždyť už hned další generace reformačních církví vybudovaly vlastní, takřka scholastický systém protestantské orthodoxie, ztuhly do konfesionalismů pravého a čistého učení, v něm se opevnily a z něho střílely kolem sebe. Vytvořily své církevní, věroučné, bohoslužebné řády, které měly platit na věčné časy. Vznikl mylný dojem, jako by Hus, Luther, Kalvín objevili reformační pravdu jednou provždy a nám ji odevzdali jen k souhlasnému přitakání a opakování. Ukázalo se, že reformační církve zkatoličtěly sým zafixovaným konfesionalismem, takže se od římské odlišovaly jen vizitkou a obsahem učení. Tu druhou polovinu z oné kouzelné formulky „semper reformanda“ neprovozovaly, čímž se vrátily znovu na předreformační pozici.
Zkatoličtělou reformaci postupně opouštějí poreformační proudy.
Je třeba otevřeně přiznat, že dějiny reformace od začátku až do dneška se vyznačují tím, že reformační církve jsou opouštěny zástupy nespokojených a zklamaných, opravdových a dychtivých lidí. Jsou to ti, kteří všelijak a po svém reagují na zkatoličtělou reformaci: byl to pietismus, který reaguje na formální pravověří a netolerantní konfesionalismus, pak novokřtěnectví, které reaguje na formálnost církevní sounáležitosti, je to evangelikalismus, který reaguje na neschopnost vyrovnat se s moderním procesem sekularizace, ano je to i charismatické a letniční hnutí dneška, které reaguje na daný, většinou zubožený stav reformačního typu církve a odvážně vyhlašuje jeho zánik. Není třeba výslovně jmenovat tu spoustu církví, hnutí, společenství, skupin, sekt, které vznikají na reformační půdě už od 18. století, a sice tak, že opouštějí církev luterskou, reformovanou, anglikánskou, českobratrskou atd. Hlavním a snad jediným motivem jejich rozchodu s reformační tradicí je to, že reformace nedostála tomu, čemu měla. Řekl jsem, že zkatoličtěla. Při tom tento poreformační, velmi široký proud namnoze ani netuší, že je katoličtější než katolictví římské, a tudíž reformaci na hony vzdálený.
Problémem reformace Je Jen ona sama sobě.
Co dělat v našich reformačních církvích za dané situace? Především se zabývat tím, čím reformace původně byla, čím chtěla být. Dále zkoumat, čím se v průběhu času nestala, čím se odchylovala. A konečně hledat novou inspiraci, jak ze zdrojů reformace samé, tak ze situace aktuální současnosti. Myšlenka orientovat se na praxi prvotní církve, neznamená chtít to dělat jako oni, nýbrž rozvažovat, jak by to oni dělali dnes. Ne slepě kopírovat, ale volně navazovat.
Jako křesťan reformačních kořenů nechci vidět jenom kmen a jenom holé větve svého reformačního stromu, nýbrž chci vidět vlnění svěžího listí a zrání chutných plodů. Projdeme-li se dnes sadem našich tolerančních sborů v Čechách a na Moravě, pak většinou vidíme jenom kmeny a jenom větve. To holé dřevo může být znamením buďto přechodného podzimu, anebo nezvratné ekologické zkázy. Proto jako reformační křesťan chci a musím realizovat vlastní a ryzí smysl reformace. Vycházím z toho, že jde o alternativu k římskému katolictví, do něhož není třeba se ale i o alternativu k poreformačnímu typu evangelického křesťanství, do něhož není třeba utíkat. Z toho tedy vyplývá, že problémem reformace je a zůstává jen ona sama a sama sobě. Pokud už reformace ztratila svůj smysl, pak ji ta stále se zužující menšina tak jako tak opustí. Přestoupí k některému z oněch poreformačních proudů a vln. Vždyť – jak bylo – dějiny reformace od 15. do 20. století jsou také (ne-li především) dějinami odchodů, útěků a odpadání od reformačních církví.
Reformace je organickou ekuménou uvnitř i navenek.
Římsko-katolická církev být ze své podstaty katolickou, univerzální, jednotnou. Reformace, vázaná na vnější normu a napojená na aktuálnost, je rozmanitá, pluralitní, ekumenická. I v malém německém Švýcarsku měli a mají několik „reformací“. I my se držíme čtyř reformačních konfesí. To znamená, že nezná uniformitu, autoritativnost, monopol, nadvládu, netoleranci, nýbrž zná rovnocennost, setkávání, dialog. Reformace sdílí s římsko-katolickou církví nejen společné církevní dějiny předreformační, nýbrž také vždy akutní odpovědnost za soudobý svět – za oikumené jak dílčí, tak planetární. Na rozdíl od poreformačních církví, které horizont víry individualizují a zužují, reformace rozšiřuje horizont víry na politiku, kulturu, civilizaci. Reformace tak navazuje vpravdě ekumenický dialog, neboť je ekuménou uvnitř i navenek.
Reformace se děje, anebo neděje.
Závěrem nezbývá než odpovědět konkrétně a prakticky na otázku, co znamená reformace dnes, co z toho vyplývá a jak se to projevuje. Odpovídám, že jako reformační křesťan a teolog právě tohle nevím předem, že to vlastně nemohu ani nesmím vědět hned. Vím jen, že u toho, co tu bylo a je, nemohu a nesmím zůstávat, neboť musím svou církev, svůj sbor, svou osobní víru stále a stále reformovat. Reformace není dosažený stav, nýbrž rozběhnutý proces. Římské katolictví je charakteristické tím, že především dbá na daný stav. Poreformační proudy se vyznačují tím, že reagují na daný stav našich poreformačních církví. Daný stav ovšem znamená nehybnost. Reformace, je-li reformací, je dynamická, uprostřed zápasu, na cestě. Jinak typ našeho reformačního křesťanství nemá valného smyslu. Dobře ho může zastupovat stabilní katolictví, zrovna tak jako ne příliš stabilní entusiasmus poreformační.
Reformace oproti oběma útvarům žádá trvale probíhající změnu. Ostatní žijí a z dosaženého, mají za to, že poznali a dosáhli svého požehnaného ovoce, mají své jisté. Reformace dosud nic nedosáhla a nikdy nesmí ničeho dosáhnout. Je to křesťanství typu nehotového, hledajícího a otevřeného, poutnického. Nic tu není pevně dáno a málo je tu jistého. A tímhle provokuje a nepřímo aspoň trochu reformuje ostatní církevní typy. Proto má a může mít smysl. A proto, jedině proto, může vstoupit do budoucnosti. Reformace se buďto děje, nebo neděje.
Otázka pro nás dnes nezní, co byla reformace, nýbrž čím reformace bude. Řekněme náznakem, že bude-li reformací, bude stále aktuálním setkáváním textů minulosti (Písma a tradice) s kontexty současnosti (duchovní i materiální problematikou) v nakročení směrem do budoucnosti. Ale v momentu své žně už se chystá na svou příští sklizeň. „Víno nové leje do nových nádob.“