Evangelium podle Matouše 9,18–26
V Ježíšově působení se od začátku ukazovalo, jak těch, kdo ho potřebují, je ustavičně příliš mnoho. Když s ním tam v Galileji chtěli hovořit a naslouchali mu, stalo se asi víckrát, že nestačil domluvit, protože už na něj naléhal další, nově přišlý prosebník. Ten na nic nečekal, měl jiné starosti než se ohlížet na řádný a klidný chod Ježíšových rozmluv. Naléhavost jeho záležitosti nesnesla sebemenší odklad.
Podružné přitom mohlo být, že to byla ve městě vážená osoba. Kraličtí překladatelé Písem nám o něm dokonce kdysi tvrdili, že to byl člověk vysokého postavení. „Kníže přistoupivši klanělo se.“ To jest – kdosi důstojný nedával najevo před Ježíšem svou důstojnost. Naopak – už postojem a pohyby dával najevo, že důstojný a důležitý je sám Ježíš, ten mladík z Nazareta, syn tesaře, bez majetku, bez přístřeší a bez vlivných známých. Nicméně stalo se to: jeden z představených se před ním klaněl. A pokud to bylo neobvyklé, potom ještě neobvyklejší byla prosba, kterou vůči Ježíšovi pronesl.
Chtěl, aby Ježíš zachránil jeho dítě. Vlastně to nebylo poprvé, kdy se někdo na něj obracel takovou prosbou, jenomže tady šlo o cosi jiného než jindy. Tady bylo zřetelně na každou pomoc už pozdě. Ano, lidé mohli Ježíše pokládat za lékaře. Mohli chtít, aby uzdravil nemocného, těžce nemocného, ať dospělého či dítě. Ale tento muž volá Ježíše ke své dcerce, která už nebyla naživu. Co se tu ještě dá dělat? Jaké léčení, když to dítě dodýchalo? A buďsi to dcera knížecí, před smrtí jsme si všichni rovni.
Jenomže tady se našli lidé, kteří se tím prostě neřídili. Prosebník, který předstoupil před Ježíše, žádal o pomoc v beznadějné situaci. Možná předtím měl rozpaky, nebyl si jist, zda nedělá něco pošetilého, ale tady nešlo o rozjímání, tady šlo o život. A Ježíš jeho prosbu přijímá bez jediného slova, bez jakéhokoli komentáře, bez stížností, jak na něm lidé pořád cosi chtějí, dokonce nemožné věci. Neupozornil ani na závažnost okamžiku, který se tím blíží. Jenom vstal a šel za tím člověkem, takže učedníci, kteří byli zvyklí následovat právě jenom Ježíše, mohli teď přemítat, kdo je to vlastně vede. Ale ovšem, vedl je Ježíš. Vedl všecky tam, kde ho bylo naléhavě potřeba. Pomoc poskytnutá prosícímu byla pro Ježíše tak samozřejmá, že nepokládal za potřebné předem ji opatřit vysvětlivkami. Vstal a šel tam, kde se zdálo, že lidé už nemají v co doufat.
Dospěl tam vlastně dřív, než došli do prosebníkova domu. Hned kdesi na ulici už byl na místě. Znovu bylo vidět, že těch, kdo potřebují Ježíše, je vždycky víc, než člověk čekal. Nápadně a směšně to vypadá na ulici, když se někdo snaží na někoho si sáhnout. Tady to byla žena dvanáct let nemocná. Dvanáct let prohlašovaná autoritami za nábožensky méněcennou, nečistou a zavrženou. A určitě také už hezkých pár let pokládaná za beznadějný případ. Lékaři vždycky léčili zejména ty, u kterých měli úspěch. Tržní hospodářství tu funguje naprosto spolehlivě.
Opět tedy evangelium vypráví o komsi, kdo se odvážil hledat pomoc u Ježíše, ačkoli se zdálo, že žádná pomoc už není. Ta nemocná žena věděla, že Ježíš má rozhodnout. Má rozhodnout a rozhodne. Proto je třeba lem jeho kabátu důležitější než všechny jiné naděje a beznaděje. „Říkala si: Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna.“ Církevní autority tehdy i dnes nad takovou myšlenkou asi poněkud bezradně kroutí hlavou. Co je to za podivný přístup? Je snad Ježíš jakási lékárna zásobovaná ze Švýcarska, takže dotek jeho šatu může být léčivý? Ale Ježíš si nevšímal představ té ženy, všímal si její víry. Její jistota, že právě u Ježíše je pomoc, je jistota zachraňující. „Bud dobré mysli, dcero,“ slyšíme tu, „tvá víra tě zachránila.“ Chce-li kdo namítat, že to tak nemělo znít, protože přece Ježíš sám ji uzdravil a zachránil, evangelium se s nim nepře. Jenom trvá na tom, že právě ve víře se setkáváme s Kristem a jeho zachraňující mocí. Ženu na galilejské ulici nezachránila Ježíšova fyzická blízkost. Nezachránilo ji ani to, že se mohla vlastní rukou dotknout jakéhosi textilu. Zachraňující bylo setkání s tím, v něhož uvěřila. „A od té doby byla ta žena zdráva.“
Tato jedna pomoc jednomu člověku byla ovšem jenom zastávkou na cestě, po níž Ježíš pokračoval dál. U cíle ještě nebyl. Mezitím bylo ještě potřeba dojit do toho domu, kam ho sice zvali, ale kde se nikdo nepřipravoval přijmout ho jako hosta. Všechno se tam naopak chystalo na patřičně obřadnou, hlučnou a okázalou pohřební slavnost. Honosná oslava toho, že smrt má vždycky nakonec recht. Když se toho Ježíš nedrží, je jim nanejvýš k smíchu. Přestože ho nečekali a nechtěli přijmout, on přece vstoupil do domu toho představeného a s ním jeho pravomoc. Opět je to on, kdo rozhodne – a všechny moudrosti a zkušenosti letí za dveře. Přišel, aby prokázal, že jeho poslání je zastávat se života pro ty, kdo jsou vydáni smrti.
Neprokázal to ovšem pro ty, kdo by z toho asi bývali chtěli mít podívanou. Kdoví, možná už tam byl někdo připraven vybírat vstupné. Pojďte, pojďte se podívat, uvidíte velikou Boží moc. Ježíš ale konal až potě, co byl zástup diváků vyhnán. Až tehdy vzal děvče za ruku a ona vstala. Nic víc nám toto vyprávění o události samé neřekne. Spěchá dál. Nedovíme se tedy, o čem ten den Pán Ježíš rozmlouval se vzkříšeným dítětem, o čem s jeho rodiči a co řekl jednak svým učedníkům, jednak tam venku zevlujícím zvědavcům. Ale jedno přece jenom evangelista Matouš zmínit musel. To, že o Ježíšově působení se po celé té zemi šířila zpráva. Zpráva o Ježíšově působení nesmí být zamlčena. Je pro ty, kdo se s ním ještě mají setkat. A těch, kdo se s ním mají setkat. A těch, kdo se s ním mají setkat, kdo ho potřebují, je – řekli jsme už – stále mnohem víc, než by člověk čekal. Amen.