Kázání Bernarda L. Martina

Texty: Sofonjáš 3,14–17; Lukáš 3,7–18; Filipským 4,4–7

Lukáš 3,7: Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem?

Milý sbore,

působil kdysi na Moravě farář, jenž mluvil kraličtinou a oslovoval lidi při pohřbu takto: Smrtelný zástupe! Bodří Moravané to brali s rezervou. Kdyby je však farář oslovil jako Jan Křtitel, Plemeno zmijí, to by už u nich nepochodil, a musel by přejít na jiný sbor, třeba do Prahy, kde lidé snesou víc. Pokání není lehké, není to jen lítost nad omyly a přehmaty, nýbrž je změnou životního směru. Sloveso š-v-b znamená v hebrejštině návrat a řecký termín metanoía zase značí změnu smýšlení.

Když se člověk prochází velkoměstem jako já minulou neděli v Paříži a teď v Praze, neví si rady: ozdoba a nálada dýše touhou po harmonii, útulné domácnosti, vnitřním a vnějším pokoji, po naplnění očekávání, že bude všem všeho dost na vždy. Přitom ceny stoupají nehorázně, rodiny se zadlužují, po vánocích přijde rozčarování a nastane doba hubených krav.

Když se ale díváme na lidi mimo blahobyt u nás a mimo zdar uvnitř evropských hranic, je citlivému člověku zle na duši i na srdci. Začíná snít o všenápravě světa, ale neví, co by jako jedinec nebo jako člen sboru, spolku a vůbec občanského společenství mohl dělat, ne sám, ale s pomocí ostatních, pro dobro lidí a ke slávě Boží. Naší přirozeností jsme vydáni na pospas zmatku a nepořádku, chaosu, v duchovním, osobním a mezilidském, v ekonomickém a politickém životě. Něco je shnilé v dánském království – praví Hamlet v Shakespearově divadelní hře.

Prorok Jan vysvětluje, co znamená činit pokání: Neste ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: náš Otec je Abraham. Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.

Lidé se domnívají, že křtem mohou uniknout budoucímu hněvu, že se mohou odvolávat na slavný svůj duchovní původ: náš otec je Abraham! Dnes bychom říkali, jsme přece čeští bratři!

V procesu pokání je nutno si uvědomovat chyby a přehmaty. Víme a zakoušíme, že je to těžké. V Kodani bude velká konference o klimatu. Kdo nejvíce hřeší proti ovzduší, proti zemi a vodě, kdo je schopen něco unést, kdo nejvíce řeší? Hřešit nebo řešit? That’s the question.

Když se shromáždí parlament, která strana je ochotná uznávat své chyby, litovat podlých útoků, prosit o odpuštění? Nezlob se, Mirku… nezlob se ty také, Jiřko… podejme si raději ruku, abychom našemu milému národu lépe pomáhali… Jsme schopni uznávat chyby a prosit o odpuštění mezi manžely, v rodině, mezi kamarády, ve sboru, v pracovním kolektivu?

Jan má pravdu: člověk kličkuje s pravdou jak dítě, kterému se nechce k zubaři. Zubař ví o pravdě zubů, a léčení bolí. Bojíme se pravdy duchovní, duševní, tělesné a společenské.

Ten, kdo se nebojí, končí ve většině zemí světa u soudu a hnije v žalářích: Na počátku našeho letopočtu prorok Jan, v naší době čínský ochránce lidských práv Gao Zhisheng, zatčený 4. února 2009, podobně jako byl v březnu 2009 zbaven svobody kubánský doktor Darsi Ferrer. Milý doktor s malým chlapečkem a citlivou krásnou ženou, u kterých jsme letos byli na návštěvě…

Proto je 10. prosinec věnován lidským právům, proto je 6. prosinec, Mikuláš, věnován ochraně dětí, proto je Barbora, 5. prosinec, věnován mučedníkům za víru, stejně jako 26. prosince připomíná Štěpán, že víra není jen pokojem, nýbrž střetnutím s ničivou hloupostí a se zlem.

Vánoce jsou červenou nití, která vede přes labyrint světa, liknavost, netečnost a hříšnost k jinému světu, který Jan a Ježíš nazývali Božím královstvím. Připomínají nám to tré:

1. Bůh není jen soudcem, ale především spasitelem v Ježíši Kristu. 2. Naše hříšnost už není smrtelná: uznávat svoje hříchy uvolňuje místo pro dobré skutky a nápravu, pro láskyplnou přítomnost Božího Ducha. Nepravil právě prorok Jan, že on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm? 3. Celý ten nesmyslný pohyb v nás a kolem nás, celý předvánoční humbuk přináší požehnání.

Vánoce jsou tokem darů a protidarů. Jak tomu máme rozumět? Dítě nemůže splácet matce dluhy za život, péči, starosti. Stvořiteli a spasiteli nemůžeme zaplatit cenu za život a spasení.

Jen úroky budeme splácet, ale dluh nikdy nezaplatíme. Je radostí vědět, že před Bohem a lidmi obstojíme jako zadlužení lidé, kterým se dluhy odpustily, coby omilostněným hříšníkům.

Ve Francii napočítáme dvacet milionů dárců ve prospěch různých humanitárních spolků a neziskových organizací, to jest polovinu dospělých. V České republice, která je stejně ateistická, bychom započítali podle celkového počtu obyvatel tři miliony lidí dobré vůle.

Kdybychom připočítali hromadu koláčů, bomboniérek, flašek vína, knih a rozličných pozorností, které si lidé přinášejí u příležitosti pozvání, návštěv, narozenin, svateb a pohřbů, můžeme jen žasnout. Dáváme svůj čas, svoje energie, své nápady, věnujeme společnosti svůj fortel a dovednost, své umění, svůj placený a volný čas: ve Francii se činí dvanáct milionů dospělých v různých spolcích, odborech, církvích. Na Česko by to byly dva miliony lidí!

Proč to děláme?

Z čisté lásky, z vnitřního pohnutí plného soucitu? Někdy ano, ale je nebezpečí, že může štědrý člověk zahořknout a zoufat z nevděčnosti druhých. Zde platí přísloví: je těžké si nechat odpustit prokázané dobro!

S vypočítavostí? Někdy ano, zvlášť u lidí, kteří ještě neporozuměli podstatě života. Ale vypočítavost stejně nikam nevede, leda ke zklamání.

Existuje třetí odpověď: dáváme-li během celého roku druhým a přijímáme-li od nich dobré věci, je to proto, že tím utvrzujeme mezilidské vztahy a utužujeme mezilidská pouta.

Dar se nabízí k udržování sociálního spojení a společenské smlouvy, a to horizontálním způsobem. Když ale přejdeme na rovinu křesťanství, smlouva je darem shůry od Otce světel, který ručí za opravdovost a autentičnost sestrobratrské pospolitosti Ježíšovým zaslíbením o království pokoje, pravdy a spravedlnosti.

Neměli jste nic nosit, zaznívá překvapení obdarovaného – Ale to nic není, odvětí dárce.

Oba říkají vlastně totéž: naše přátelství je dar a projevuje se za-darmo. Nepotřebuji být ceněn vysokou hodnotou nějakého předmětu, myslí obdarovaný, a dárce zase podotýká, že dar má symbolický charakter, který nikdy nebude odpovídat skutečné ceně společného přátelství.

Na ulicích, ve velkoobchodech, v naší salvátorské katedrále věnované Spasiteli světa zaznívají koledy, vnitřní hudba svatého Ducha, která se těší zemité náplni skutečných činů:

Ženevský profesor etiky napsal davoskému fóru: Je třeba říci, že z křesťanského pohledu Božího království a z perspektivy demokratické angažovanosti Švýcarsko blouzněním a pochybením svých ekonomických a finančních vedoucích za podpory svých politiků splácí dnes své dluhy a doplácí za svou lehkovážnost.

Lidé se Jana ptají, co mají dělat, aby jejich pokání dostávalo konkrétní obsah: Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak. Vy celníci, nevymáhejte více, než máte nařízeno. Vy vojáci, nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se svým žoldem.

Odpověď zaznívá tak krásně a prostě jako vánoční koledy!

Kostel u Salvátora v neděli 13. 12. 2009