„Nebeskost“ přitahovala náboženskou obrazivost odnepaměti. Kupříkladu v Mezopotámii se od úsvitu historických dob užívalo jednostejného písemného znaku dingir, který v nejstarší literatuře světa označoval jak „nebesa“, a potažmo i hvězdy či cokoli vzdáleného, tak vyjadřoval obecný pojem „bůh“. Z této mnohosti významů vyplývá: u Sumerů, stejně jako u jejich asyrských a babylónských pokračovatelů božstva zkrátka vyvolávala představu něčeho bytostně nadsvětního, a tudíž zásadně odlišného od všeho pozemského, lidského, pomíjivého a pokazitelného.
Jazyk Bible tuto symboliku neproblematicky sdílí. Sám Ježíš učil své žáky Boha oslovovat: „Otče náš, který jsi v nebesích…“ (Mt 6,9 + par.). Dodnes to po něm opakuje každý, kdo nahlas či „v pokojíku“ svého srdce svěřuje své prosby slovům modlitby Páně. Zároveň tak, stejně jako mistr z Nazaretu, navazuje na dlouhou tradici Starého zákona, která sama vyrůstala a zrála v kvasu staroorientálních kultur, hodnot a symbolů.
Celá plejáda božstev Mezopotámie, Sýrie, Malé Asie i Egypta se totiž honosila titulem „Bůh nebes“ či „Pán nebes“. Hospodin v tomto ohledu nečinil výjimku. Bibličtí svědkové ho vybavili přízvisky „Hospodin, Bůh nebes“ (Gn 24,3 a 7; 2 Pa 36,23; Ezd 1,2; Neh 1,5; Jon 1,9), nebo jen „Bůh nebes“ (Ezd 6,9–10; 7,12, 21 a 23; Da 2,18–19, 37 a 44) či „Bůh v nebesích“ (Da 2,28). A to s vědomím, že právě tuto lokalitu člověk ani nenakazí, ani nevybydlí, jak občas mívá ve zvyku. „Bůh je v nebesích a ty na zemi,“ lakonicky adresuje pozemšťanovi všech dob kniha Kazatel (Kaz 5,1). Svým způsobem též osvobodivě, protože tím lidské svévoli vymezuje jen „pomíjivou“, tedy dočasnou, prchavou platnost.
Tyto obrazné výroky je tedy dobré chápat jako svého druhu šifru. Jako zákrytné vyjádření myšlenky, že Hospodina zkrátka nejsme s to zapřáhnout do opratí našich plánů a tužeb. Nebeské se pozemským ochočit nenechá. Je mimo dosah všech, kdo by si ho chtěli jako pojistku jednou provždy deponovat v trezoru soukromé zbožnosti. Zůstává nepolapitelné dokonce i ambicemi náboženských profesionálů a profesionálek.
Důsledkem víry v Boží „nebeskost“ je v biblické zvěsti navíc přesvědčení, že všecko dobré lze nejen očekávat (srv. Gn 49,25; Dt 33,13), ale též symbolicky umísťovat do nadpozemských výšin. Slovo Boží, ten nejpádnější doklad, že Bůh se děje, trvá navěky v nebesích (Ž 119,89), právě tak jako jeho pravda (Ž 89,3). Právě zde si Hospodin zřídil svůj palác jako král (srv. Ž 104,2–3), „na nebesích si postavil svůj trůn“ (Ž 103,19). Právě na ně je vzat Ukřižovaný a Vzkříšený čtyřicet dnů po Velikonocích (Sk 1,9–11 + par.). Právě ona mohou nejlépe „vypravovat o slávě Boží“ (Ž 19,2).
Kazatelovo břitké „Bůh je v nebesích a ty na zemi“ ovšem může vzbouzet i radikální nejistotu. Nejsou nadpozemské výšiny našemu reálnému světu, naší každodenní existenci tady a teď vzdáleny příliš? Není Hospodin trůnící v nebesích se Synem po pravici imunní vůči skutečným problémům tam u nás dole? Pochybnosti, zda Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův není náchylný k netečnosti dii otiosi, však bibličtí pisatelé čelí se vší vervou: „Hospodin, váš Bůh, je Bohem nahoře na nebi i dole na zemi,“ ujišťují v dějepravných knihách (Joz 2,11; srv. Dt 4,39). A o tom, že království nebeské sice není odvoditelné z tohoto světa, ale přesto je určeno právě pro něj – jako dárek ničím nezasloužený –, svědčili ze všech svých sil proroci i evangelisté.