„Ježíš pak obcházel okolní vesnice a učil. Zavolal svých Dvanáct, počal je posílat dva a dva a dával jim moc nad nečistými duchy. Přikázal jim, aby si nic nebrali na cestu, jen hůl: ani chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku; aby šli jen v sandálech a nebrali si dvoje šaty. A řekl jim: ’Když přijdete někam do domu, tam zůstávejte, dokud z těch míst neodejdete. A které místo vás nepřijme a kde vás nebudou chtít slyšet, vyjděte odtamtud a setřeste prach se svých nohou na svědectví proti nim. I vyšli a volali k pokání.“ Marek 6,6b–12
„Naplnil se čas a přiblížilo se království boží,“ kázal Ježíš na samém začátku Markova novozákonního vyprávění. „Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ A hned nato poslal svých dvanáct – dvanáct žáků, kteří chodili s ním a učili se u něj a které posílal kázat a vymítat zlé duchy. Už je to dost dávno, co je Ježíš poslal. O mnoho let později evangelisté (třeba zrovna Marek) zapisovali to, čím žilo společenství křesťanů, co mladou církev drželo při životě. Zamýšleli se tehdy nad svým posláním: Dokud chodil Ježíš mezi lidmi, byli jeho nejbližšími právě učedníci. Ale jak je to teď, když už tu není? Kdo jsme my, osiřelí a doufající křesťané, a co můžeme od učedníků pochytit?
Ježíšovi nejbližší, učedníci, jsou lidé podivuhodné nechápaví, obyčejní – jako kdokoli z nás. Evangelium není zpráva pro výjimečné, právě naopak: pro obyčejné lidi, kteří si je docela prostě nezaslouží. Ani setkání s Kristem, jež v jejich životě jistě znamenalo zlom (o jakém lidi někdy rádi mluví), z nich nenadělalo kdovíjaké hrdiny. I poté, co byli povoláni a obdařeni mocí vyhánět démony, i poté zůstali malověrnými smrtelníky, na nichž dohromady není co obdivovat. Jsou úplně stejní jako kterýkoli čtenář: tak tedy poslouchejme, co „o nich“ evangelium vypráví.
Jednoho dne je Ježíš začal posílat, vždycky dva a dva, aby volali k pokání a vyháněli zlo. Víc se o tom, co měli dělat, na tomto místě neříká, ale Markovi čtenáři to už přece musejí znát z předchozího vyprávění. Přesně to přece dělal Ježíš, když volal k pokání a k víře v evangelium – a proč: protože se přiblížilo boží království. K pokání se nenabádá pro nic za nic, z dlouhé chvíle: volá se k němu tehdy, když je tu něco, pro co stojí zato zrevidovat svůj život, své činy i myšlenky, svůj žebříček hodnot i nejtajnější přání – a všecko to položit na váhu. „Jsi zvážen a byl jsi shledán lehký,“ pravil kdysi boží posel jednomu králi. Všechno tvé královské jmění, všechna tvá sláva, tvá moc (a že jí babylónský král neměl zrovna málo), to všechno je nic moc, to na váze božího soudu neobstojí. No dobrá, ale co obstojí? Co to je, to království boží, pro něž stojí zato se zastavit a revidovat?
Na tuto otázku odpovídá v evangeliu Ježíš leda podobenstvími nebo příběhy. Podobenstvím o maličkém zrnku, jež vyroste do fantastických rozměrů, podobenstvím o semínku, jež roste jak automat, člověk ani neví jak. Anebo příběhem: o tom, jak zlé a nebezpečné moře ztrácí svou moc, jak nemoci přicházejí o vládu nad člověkem, jak smrt nemusí být neodvolatelnou poslední stanicí. Kdo četl předchozí kapitoly Markova vyprávění, toto všechno zná. To všechno se dá říci o božím království (a ještě mnohem víc). To všechno si církev připomíná, a kdyby jenom připomíná: To všechno církev prožívá při zvěstování Slova, při společném stolu, při zpěvu a modlitbách, při sdílení radosti a strastí jedněch s druhými. Patří k tomu ještě také poznání, že ne každý, kdo to slyší, bude štěstím bez sebe: Jedni se tváří jako hluší, jiní vzplanou sotva na chvíli, ještě jiní mají moc starostí… Však ani sám Ježíš doma zrovna nepochodil a nestačil se divit nevěře svých bližních.
Ale aťsi, že někdo uvěří a jiný ne, to není rozhodující. Misii nekonáme proto, abychom měli „čárku“, nýbrž proto, abychom – coby pošťáci boží lásky – doručili zvěst adresátům. Zvěst o boží milosti, která ledacos činí lehkým a bourá lecjaké iluze, a o božím soudu, který pozvedá z prachu ty, kdo se do něj beznadějně zahrabali. Zvěst o božím království, jež přichází mezi nás a proměňuje náš svět, naše vztahy a nás samotné k nepoznání. Ne mávnutím kouzelného proutku, jinak. Vlastně ani pořádně nevíme jak. Ono to začíná v maličkostech a ty se jednou ukážou být velkými. S těmi zdánlivě bezvýznamnými maličkostmi se setkáváme dnes a denně (kdopak by se shýbl pro maličké hořčičné semínko?) a snadno bychom je mohli přehlížet (jak by ne: ve stínu velikých věcí, jichž měl i ten babylónský král plnou hlavu).
Toto Ježíš kázal a s touto zvěstí poslal učedníky do okolních vesnic. Co měli ještě říkat, to se čtenář nedoví, o to víc však o tom, jak měli být vybaveni: ani chleba, ani batoh, ani peněženku, ani náhradní šaty, jen boty a hůl. Není nutné je v tom do puntíku napodobovat a nezkoušejme tu hledat zaručeně pravý a nezkomolený Ježíšův příkaz – brzy bychom narazili na rozpaky, jak to je, že u Marka smějí mít sandály a hůl, zatímco u Matouše a Lukáše Ježíš zakázal i to. Vždyť bible nepodává seznamy věcí, jež má křesťan vlastnit, ani seznamy přikázaných a zakázaných činností, ani pravidla pro nošení stejnokroje, podle nějž se pozná věřící na sto honů. Ježíš učedníkům nesepisoval seznam, co s sebou, jako dětem sepisují maminky před prázdninami. A věřím, že pozorní čtenáři a posluchači na to vždycky přišli.
Co je k tomu zvěstování božího království potřeba? Snad dobře vypadat, být pro každý případ ozbrojen (jeden nikdy neví), mít nějakou tu korunu, trochu jídla (abychom nebyli na obtíž) – nevím, co by člověka ještě napadlo. Bible k tomu tedy říká: Nic. Nic není potřeba. Ani peníze, ani nic s sebou, ani dvoje šaty, nic. (Vypadá to až trochu lehkomyslné.) Snad jen zásada: Když někam přijdete, nesnažte se najít to nejpohodlnější a nejvýhodnější, co tam mají, kvůli tomu tam přece nejdete (ta poznámka byla na místě – i apoštolští zvěstovatelé byli jen lidi). Vezměte si jen boty a hůl. Protože i když začnete u nejbližších a u těch, kdo jsou vám sympatičtí, čeká vás pak ještě daleká pouť. Ke všem. Učedníci všech dob tedy mohou vyrazit: bez bohatství, bez parády, neozbrojení, protože žádného z těchto vylepšení nemá boží království zapotřebí. Naopak – málokdy se s nimi snáší. Vyrazili, obyčejní a nevybavení, trochu jako kdysi Mojžíš od hořícího keře („a co když mi neuvěří“). Ježíš i neúspěch předjímá: Když vás tam nebudou chtít, nechte je být. Nejste jejich soudci, jste svědkové toho, co vyhlašujete.
O mnoho víc už Marek nevypravuje. Učedníci tehdy šli, obyčejní, neslavní a nevybavení, a volali k pokání. A z míst, kde je přijali, bylo zlo na útěku a všelijaká lidská trápení a nemoci musely ustoupit. Po nich to zkoušeli mnozí další, třebaže se báli – jako kdysi proroci – že k tomu ani nemají předpoklady. Jenže vira není správné vyznání správných lidí, ani vlastnictví předepsaných obdarování: kristovská víra přichází ke slovu všude a pořád, ať chceme či ne. Bud ji zkreslujeme a karikujeme a činíme lidem (svým prostřednictvím) protivnou, anebo ji – v maličkých zrníčkách – rozdáváme jako ochutnávku toho, oč tu běží. To měl nepochybně evangelista na mysli: že jsme i bez parády a kdovíjaké výbavy a strategie a schopností každodenními posly božího království, které dokáže (tady a teď) pořádně zacloumat lidskou zlobou, beznaději, vinou a trápením. Amen