Židovské „pojetí“ kladu pro pořádek na první místo. Protože od Židů, z jejich Písem a z jejich úst, jsme zvěst o království Božím přijali. A místo „pojetí“ řeknu raději „zrcadlo“. Musím myslit na Chanu Safrai z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, ochotnou účastnici křesťansko–židovského dialogu na půdě reformačních církví: Vyslechne s živou účastí naše pokusy o teologické definice, vyjádří se, ale odmítá podat ke kterémukoliv tématu něco jako „židovské pojetí“. Proč? „Protože Židé přičiňují ke slovům Písma jen myšlenky, příměry, poukazy, k nimž musejí být přidány mnohé jiné.“ Držme se té rady, ptejme se a neuzavírejme předem.
Zvěst o Božím království prostupuje Písmo Starého i Nového zákona od první do poslední stránky. Hospodin kraluje od věků až na věky! To je vyznání Izraele, podivuhodné, nesamozřejmé, jdoucí ruku v ruce s prvním přikázáním. Lze je vyslovit jen jako dík a chvalozpěv. Hospodin je králem svého lidu i všeho světa. Starý zákon je přímo dokumentace pronikání hledisek království Božího do dějin a života jeho lidu, jenž žije mezi pohany jako světlo světa oddělen, avšak zároveň mezi ně vklíněn či rozptýlen. Nepoddajnou realitu lidských dějin prostupuje zvěst o Božím království jako znepokojivý nárok, dynamický kvas, a dává jim smysl a cíl. Nepřipouští rozdvojení na chráněné ghetto víry a nedokonalou existenci ve světě, ale svolává všecky, kdo patří Bohu, k okamžitému konání spravedlnosti, kterou on žádá. „Bůh kraluje“, to je přítomnost normy, soudu, před nímž není výmluvy. A propukající díkůvzdání vstříc tomu, jenž přichází.
„Židé myslí ve staletích,“ užasl jednou Jan Masaryk. Ano, ba mnohem víc. Víra prohlédá až k samému počátku a žije z poslední budoucnosti, a to ve prospěch kritického času dané přítomnosti. Království Boží! Nikoli utopie, ale světlo do propasti, v níž je svět zavěšen na laně zaslíbení, že „ze země vyraší pravda a z nebe bude shlížet spravedlnost“.
O přítomnost bojuje modlitba. Denně volají dnešní Židé k Bohu modlitbou osmnácti proseb, z nichž každá začíná: Náš Pane, náš Králi, jako k tomu, jenž je Pánem nad životem a smrtí, oživuje mrtvé, odpouští naši nevěru, je plný milosti a slitování, miluje lásku a právo. Modlitba truchlících kádíš přivolává Boží vládu chvalozpěvem: Vyvýšeno a posvěceno buď jeho velké jméno ve světě, který stvořil podle své vůle, a jeho království ať povstane ve vašem životě a ve všech vašich dnech a v životě celého domu izraelského rychle a v blízkém čase. K tomu řekněte: Amen.
Každým dechem, hnutím a činem se účastní lid Boží na díle Božího kralování. Šalom, požehnání království Božího, zahrnuje všecky lidi. Ke tryzně za oběti holocaustu jsme i letos byli pozváni slovy: Hospodine, jenž činíš mír na výsostech svých, uděl mír nám a všemu lidstvu.
A křesťané? Zvěst o Božím kralování, jak ji vidí také oni v zrcadle Starého zákona, berou za svou. Vyhlašují přitom království Kristovo, Otcem Synu svěřené. Židovskému očekávání po Kristu věnovali až donedávna pozornost nezávaznou a spíše nelibou. Konečně procitají. Ale jaký úkol to znamená, jaké revize, nová poznání a objevy nás zde teprve čekají! Ano, také křesťané volají v „modlitbě Páně“, kterou přijali z úst Ježíšových: Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi!
Přihlédneme-li k židovským modlitbám, vidíme blízkou příbuznost jejich a našich proseb. Právě tak k vzácným Ježíšovým podobenstvím i ke každému z osmera blahoslavenství, této Magně Chartě království Božího, jmenují křesťanští i židovští znalci analogie a paralely v judaismu.
Nutně se ptáme: Což snad nemáme jako křesťané v chápání království Božího nic nového, opravdu svého? Zajisté ano, proto tu jako zvláštní útvar lidu Božího přes veškerá selhání také jsme. Jako Ježíšovi učedlníci spatřujeme království Boží v zrcadle, které nám nastavil právě on. Nezapomeňme však: On, Žid Ježíš, poslaný k zahynulým ovcím z domu izraelského. To nás i dnes varuje před příliš osobivým přivlastňováním Ježíšova díla. Stojíme při tom ve víře, že svým slovem, životem a smrtí naplnil smysl Zákona, a otevřel tak jedinečným způsobem přístup k Otci také jiným ovcím. On je proroky ohlášený Mesiáš, poznali a vyznali jeho (židovští!) učedníci. Jejich víra dozrála skutkem Božím, který osobně dosvědčují: Kristus vstal z mrtvých! To je ta nová událost posledního času a začátek nového věku.
Učedníci z ní vyvozují a novým výkladem (židovských) Písem podpírají radikální rozhodnutí: přijímají do společenství lidu Božího „národy“, pohany, bez obřízky, skrze víru v Krista. Díky tomu jsme zde i my, dnešní generace učedlníků dva tisíce let po Kristově narození. Co pro nás dnes znamená Pán blízko!? Žít ve zvláštním způsobu existence na světě, ale ne ze světa, v očekávání „druhého příchodu“ Pána na konci času jako Soudce, Krále a Spasitele všech lidí.
A Židé? O sederovém večeru svátku Pesach nalévají pohár pro proroka Eliáše, předchůdce Mesiášova, a otevírají mu do noci dveře. Čekají poslední čas jako přesvědčující plnost, v níž bude zahrnut pokoj, šálom, pro celý svět.
Narážíme na hranici, kterou nemůžeme překročit, ale kterou máme respektovat. Židovské čekání na zřejmý příchod Božího království upozorňuje na dosavadní otevřenost, nedokončenost Božího díla. Všude viditelné skutky zla nelze odbýt poukazem na Vzkříšení jako několik výstřelů po vyhrané bitvě. Varujme se obracet svůj dar v povýšenost nad čekajícími Židy, vydržme rozdíl jejich a našeho zrcadla, ano připusťme a snažme se pochopit jeho pozitivní význam.
Proto trpělivě i netrpělivě, zvedajíce se z únavy nad Božím prodléváním, v hrůze nad triumfy zla, přece – království Boží hledejme. A těšme se, že Židé tak – ač odlišně – také činí. Neboť teprve „v ten den“, samému Bohu známý, až i Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a bude Bůh všecko ve všem, bude jediný lid Boží patřit ve tvář Boží pravdy bez zrcadla.