V pondělí 11. listopadu se v Karolinu konaly oslavy 100 let založení pražské evangelické teologické fakulty. Takto se za ním ohlédl současný děkan ETF UK.
Vedle století páry, století zámořských objevů nebo století válek krčí se skromně i století evangelické teologie v Praze. Pro nezasvěceného je navíc cudně ukryto pod tři různé názvy téže instituce.
Po vzniku samostatné republiky a sjednocení dvou velkých protestantských církví do českobratrské církve evangelické bylo zřejmé, že čeští bohoslovci už nehodlají studovat ve Vídni. Dne 8. dubna léta Páně 1919 bylo zákonem schváleno zřízení samostatné vysoké školy s názvem Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká. Dne 8. listopadu 1919 (na výročí Bílé hory) zahájila tato Husova fakulta svou činnost. Byl to autonomní ústav se všemi právy a výsadami vysoké školy (včetně práva promočního), ale nebyla součástí University Karlovy. Studentstvo tvořila hrstka odvážlivců. Postupně ovšem počet studentů narůstal. Fakulta byla otevřena všem protestantským církvím na území tehdejšího Československa. A od roku 1921 se k nám na čas připojili i bohoslovci nově vznikající církve československé.
V roce 1939 byla naše fakulta stejně jako všechny ostatní vysoké školy uzavřena a vzdělávání bohoslovců bylo pololegálně organizováno církví. Po válce opět obnovila činnost.
V roce 1950 se s námi bohoslovci církve československé opět rozloučili, protože se jim podařilo se státním požehnáním založit fakultu vlastní. Nějak se ovšem v tom překotném spádu událostí přihodilo, že si s sebou odnesli i to jméno Husova fakulta.
Naše fakulta se tak v počínajícím bezčasí padesátých let ocitla ještě navíc na samé hraně bezejmennosti. V této kritické době jsme se tedy přivinuli k jiné postavě českého protestantismu, k poslednímu biskupu Jednoty bratrské, a přijali jméno Komenského evangelická bohoslovecká fakulta. Nejznámější z českých migrantů se tak aspoň symbolicky vrátil do vlasti – v době, kdy prozíravější z ní už zase raději odcházeli. A vlastně se tak vrátil i do českého školství – v době, kdy jemu blízcí a podobní z něj byli už zase vyhazováni.
Jan Amos Komenský nás (alespoň v názvu fakulty) provázel léty pohnutými i nehybnými, oblevou pražského jara i mrazem, který přicházel z Kremlu. Provázel až do té chvíle, kdy se jeho kšaft umírající matky Jednoty bratrské opět začal zpívat na náměstích.
V době, kdy už se zase jednou zdálo, že po přejití vichřic hněvu se vláda věcí tvých opět navrací, otevřela nám svou náruč Univerzita Karlova a my jsme v ní našli stůl k pohoštění prostřený. V tu chvíli už jenom jako fakulta evangelická.
Od fakulty Husovy, která se hlásila k odkazu Mistra Jana, přes fakultu Komenského, která se hlásila k poslednímu biskupu Jednoty bratrské, až nakonec k fakultě, která se hlásí prostě jen přímo k hledání evangelia. Od odkazu jednoho Jana, který pro hledání pravdy skončil na hranici, přes dalšího Jana (Amose), který se stal nejslavnějším českým migrantem (naštěstí i tenkrát země na západ od nás přijímaly uprchlíky); od odkazu tajných a posléze tolerovaných, tolerančních evangelíků až k odkazu evangelia samého.
Přiznávám, že jsem hledal k našim stoletinám inspiraci v literatuře, ale nenašel jsem než slova básníkova: Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem. Zatímco kdysi oblíbený básník sto roků fáral, my jsme sto roků pečovali o budoucí faráře a vedli je ke kritickému myšlení a k teologii. Ale budiž s pokorou řečeno, že také my jsme za těch sto roků občas mlčeli – tam, kde jsme měli mluvit. A občas mluvili, přestože by bylo bývalo lépe mlčet. A občas nám úsměvy na rtech v železo ztuhly.
Počítám-li správně, vystřídali se za tu dobu na většině kateder čtyři profesoři, čtyři generace profesorského sboru. Počítá-li se v běžném životě jedna generace na cca 15 let, znamená to, že profesoři teologie jsou v tomto směru docela dlouhověcí… Nebo dlouhosloužící.
Pokud jde o studenty, vystřídala se několikrát léta hojnosti s léty hubenými.
V devadesátých letech jsme měli příležitost se vyrovnávat s minulostí. S tou společenskou, ale to zákonitě znamená i s tou vlastní, fakultní. Ale současně jsme měli hojnost studentů a budoucnost nám ležela u nohou. Dnes se vyrovnáváme spíše s přítomností a sami se sebou, protože jsme se tak trochu ocitli – sami se sebou. Ta hojnost studentů se jaksi dočasně vytratila jinam. V devadesátých letech jsme měli tolik studentů, že jsme je málem neměli kam dát. Ale včas se podařilo získat budovu (a nyní ji po těch pětadvaceti letech užívání postupně rekonstruujeme). Teď zase máme budovu, a tak trochu hrozí, že nemáme koho tam dát. Parkinsonovy zákony říkají, že organizace v poslední fázi svého vývoje – se už nevyvíjejí, nýbrž stavějí okázalé budovy a konají okázalé oslavy. Doufám tedy jen, že ani naše budova ani naše oslava není až do té míry okázalá.
Na závěr bych se rád obrátil ke slovům Písma. Žalmista praví:
Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát. (Ž 90,10) To jsou ovšem dnové člověka. Žalmista nepraví, kolik dnů, měsíců a roků je vyměřeno evangelické teologii. Raději tedy skončím jinými slovy téhož: Panovníku, u tebe jsme měli domov v každém pokolení! (Ž 90,1) a V rukou tvých jsou časové moji. (Ž 31,16). Do těch rukou svěřujeme sebe, i fakultu, i celou naši Universitu.
Pozn. red.: Během slavnostního proslovu užíval řečník jako dobrý pedagog i názorných pomůcek a střídal příslušné děkanské řetězy z jednotlivých období fakulty. Na závěr večera byly udíleny medaile za vědecké i jiné zásluhy. Medaili Amicis sodalibusque suis převzali i zástupci nakladatelství Kalich, Mlýn a EMAN.