povedaná v evanjelickom kostole v Ružomberku 20. 11. 2009
Galatským 5,1: „Kristus nás osvobodil ke svobodě. Stůjte proto pevně a nenechte si na sebe zase vložit otrocké jho.“
Sestry a bratří,
vážím si vašeho pozvání na tuto kazatelnu k této vzácné příležitosti. Je pro mne znamením, že slovenští a čeští evangelíci k sobě mají mimořádně blízko, že jsou dokonce vzájemně zastupitelní: však u nás v Praze při bohoslužbách díků za vyvedení z nesvobody kázal br. generální biskup Klátik. Jsem rád, že z pověření synodní rady vás mohu pozdravit jménem celé Českobratrské církve evangelické.
Vybral jsem pro základ kázání apoštolovu výzvu k vytrvalosti ve svobodě. Kristus vykonal to zásadní, nejdůležitější za nás a pro nás, ale tím to pro nás nekončí, nýbrž začíná: Kristus nás osvobodil ke svobodě!
Když apoštol mluví o svobodě, ovšem že má na mysli trochu jiné obsahy toho slova, než to, co nás zaměstnává: pro Pavla bylo tím otrockým jhem judaistické zákonictví. Kristus vás osvobodil od nutnosti obřízky, od povinných židovských rituálů, tak se zase nezaplétejte do sítě příkazů a zákazů, které stejně nebudete schopni dodržovat, a výsledkem bude spoutanost všelijakou úzkostí, provinilostí, až i zoufalstvím.
Samo slovo svoboda, kterého apoštol tak hojně a svobodně užívá, nám však dovoluje, abychom se odpoutali od těch obsahů, které nás dnes tak nepálí – obřízka ani požívání krvavého či vepřového masa nejsou náš problém – a nacházeli v tom slovu obsahy, kterými žijeme dnes.
Čtyři věci mně v souvislosti se svobodou nabytou před 20 lety leží na srdci a chci se o ně s vámi podělit.
1) Jsme osvobozeni ke svobodě: je nám tedy samo slovo „svoboda“ drahé, a dbáme, aby nebylo zneužíváno: Nenechme chválu svobody jen ekonomickým liberálům a odhalujme, kde se toho vznešeného slova svoboda užívá neprávem. Svoboda určitě není odstranění všech zábran v oblasti sexuality, to je přece cesta k novým typům zlého otroctví. Svoboda není volné podnikání s hracími automaty a v hazardních hrách, to je strhávání lidí do gemblerské závislosti. Jako církev kažme i jinak vystupujme proti demontáži etických hodnot ve jménu svobody. Samo slovo svoboda však je pro nás slovo veliké a vzácné. Vážíme si toho, že máme takovou míru občanských svobod, o jaké se nám za komunistů mohlo jenom zdát, můžeme cestovat jen tak na občanku prakticky po celé Evropě, já nemusím dnes sedět na šichtě v kotelně, nýbrž mohu kázat, a nepotřebuji k tomu ani řádný státní souhlas… A velikou výsadou je, že naši srdečnou vděčnost za dar svobody nemusíme dnes spojovat s poníženým děkováním těm či oněm osvoboditelům. Proto také svobodně a rádi vyjadřujeme uznání skvělým osobnostem tehdejšího Československa, které se tehdy před dvaceti lety dobře orientovaly, ve správnou chvíli vystoupily a pomohly veřejnosti, aby se postavila komunistickému násilí, aby ve jménu lásky a pravdy odmítla nenávist a lež. Náš nejhlubší dík však patří Hospodinu – však to zde máte také napsáno – to on „koně i s jezdcem uvrhl do moře“. Nepřestaňme jako církev děkovat Hospodinu, že v ruce silné nás vyvedl z domu služby, děkujme i zástupně za ty, kdo na vděčnost zapomínají. Však kde schází vděčnost, tam o vzácný dar svobody můžeme snadno a rychle přijít.
2) Všelijaké podobnosti s vyvedením z Egypta jsou patrné. Objevuje se podobná nostalgie jako u izraelského lidu (4M 14), kdy se v jednu chvíli chtěli dokonce do Egypta vrátit zpět. I dnes se ozývají hlasy, že v tom Egyptě zase tak úplně špatně nebylo, měli jsme tam melouny, a česnek a cibuli a nilské ryby, a plné hrnce masa. Je naším úkolem, křesťanů v postkomunistických zemích, držet i historickou paměť: však nejen česnek občas nebyl vůbec, ono v tom Egyptě za vedoucí úlohy komunistické strany bylo otroctví. A zlé a rafinované bylo! Z lidu izraelského najmenovali egyptští otrokáři dráby, kteří měli pohánět lid izraelský k efektivnější otročině. Podobně naši církevní představitelé byli tlačeni státní mocí, aby sami činili církevní lid povolnějším. Těm, kdo se proti útlaku trochu ozvali, pak naši bratří v úřadě vyčítali: „to vy jste dali do ruky faraonovi meč, aby nás zahubil.“ Byla to hrozná doba. Komunistický faraon směsí nátlaku a slibů rozdělil církevní lid na ty, kteří byli faraonem biti, a ty, kteří s faraonem spolupracovali, občas také byli trochu biti, ale také byli faraonem zvýhodňováni a občas už i trochu mysleli jako on. A měli někteří naší bratří s faraonovou policií veliké tajemství, s nikým z bratří pak nemluvili o tom, k čemu se upsali a své krycí jméno – oni skutečně přijali i nové, spiklenecké jméno – nikomu z bratří neprozrazovali. To bylo zlé. Bude nás to v našich církvích trápit dlouho. Není na to žádné snadné řešení, jak se s tím i po letech vyrovnat. Jedno je jasné: jsme povinní zastávat se všech, kdo podlehli nátlaku, neboť jsme „jedni jako druzí jen hříšní, bídní sluzi“, jak zpíváme v jedné starobylé písni. Ale jasné je i to druhé: že nesmíme dělat z nouze ctnost, z poklesku zásluhu: kdo spiklenecky, utajeně spolupracoval s StB, ten církev nezachraňoval, ten jí škodil. Vzpomínám na výrok jednoho z mužů pro mne příkladných, prof. Hejdánka, jak jednou v těch temných dobách pověděl: „církev nikdo zachraňovat nemusí, ta je zachráněná“. Do budoucna si nesme poučení, že není na nás zachraňovat církev, zachraňovat lid Boží, to není náš úkol. Náš úkol je, abychom byli věrní, poslouchali Krista, hlásali evangelium včas i nevčas, chovali se jako Boží služebníci, střežili svou svobodu, nenechali se zaplést do nějakých politických hrátek, modlili se a pracovali. Záchranu církve nechme na jejím Pánu.
3) V mnohém se naše situace od podmínek lidu putujícího pouští liší. Například zaslíbená země, oplývající mlékem a medem, už je tu. Máme dokonce mléčnou krizi, to u nás psali před třemi týdny v novinách, a v televizi jsme pak viděli, jak ta krize vypadá: mléka bylo nadojeno příliš mnoho, trh je přesycen, a naštvaní farmáři pak vylévají mléko na pole. Materiální nedostatek dnes problémem není, obchody oplývají mlékem, mléčnými produkty, medem, všelijakými jinými dobrotami a nespočetným množstvím kdysi nedostatkového tovaru. Řekněme občas i jako církve, že fungující konzumní společnost má i pozitivní stránku: nemusíme ztrácet čas ve frontách, shánět nesehnatelné, např. pračku nebo auto, ušetřený čas můžeme věnovat třeba aktivitám v církvi.
Máme my křesťané poněkud jinou vizi zaslíbené země: nehledáme ji na mapách, není to jedna země mezi jinými, ale ta nejtučnější a nejsladší, je to vlast v nebesích, nový Jeruzalém, jenž teprve sestoupí z nového nebe na novou zem. A víme, že ani ta naše země česká, domov můj, ani ta nádherná požehnaná krajina pod Tatrami, nejsou a nebudou zaslíbená země. Chceme pracovat na tom, aby naše pozemská vlast, obě naše země byly ještě krásnější, obydlené krásnými myšlenkami a ušlechtilými city, a vsadili jsme – myslím, že realisticky – na to, že začlenění do Evropské unie bude naším zemím ku prospěchu. Posledním naším cílem ale není žádný pozemský útvar, nýbrž vlast v nebesích, tam máme své první a nejdůležitější občanství, jak připomíná apoštol (Fil 3,20), a odtud i spasitele čekáme.
Však tady žádného nemáme. Žádný Mojžíš se v Česku ani na Slovensku neobjevuje – a to je dobře. Nepotřebujeme vůdce Mojžíšova typu – ani jako národy, ani jako církev. Naším modelem v církvi ať není vůdcovský princip nějaké charismatické, silné a strhující osobnosti, nýbrž spíše posílení role oněch 70 staršinů a správců lidu, o nichž se píše v 11. kapitole IV. knihy Mojžíšovy, kteří pak nesli Mojžíšovo břímě a sdíleli téhož prorockého ducha. Tedy rozdělená odpovědnost, kolegialita, ve věcech služebných pluralita, ve věcech podstatných jednota a ve všem láska.
4) Nenechme si namluvit, že stačí sám čas, a jak se budem vzdalovat od epochy komunismu, bude to v české a slovenské společnosti čím dál tím lepší, a po 40 letech už to bude úplně dobré. Nebude. My přece víme, že když se nechá všechno jen tak samovolnému vývoji, vyroste jen plevel, kopřivy, lebeda a bolševník. Má li vyrůst něco dobrého a ušlechtilého, musí se to nejdřív zasadit a pěstovat… Nebudou-li dobří a odpovědní rodiče, funkční rodiny, vzdělaní a mravní příkladní učitelé, horliví kazatelé, otevřená a hodnověrná církevní společenství, vůbec to za 40 let nemusí být lepší. Však poušť – pakliže přece jen ten obraz naší situaci v něčem odpovídá – je zabydlena i zlými duchy, na poušti pokušitel pokouší a umí to. Kristus ale umí víc, a proto tu nejsme jako církve, jako křesťané zbyteční. Ovšem podmínkou naší nenahraditelnosti je, že budeme pevně stát ve svobodě, kterou nás Kristus osvobodil, žít z Krista, toho ukřižovaného, který nás osvobozuje z otroctví hříchu i smrti, a otevírá pro nás prostor svobody v naší pozemské vlasti a výhled ke svobodě dětí Božích v jeho království. Amen.