Jinakost a stejnost jsou sestry, které nás provázejí celým naším životem. Teprve tam, kde se opakovanou zkušeností a jejím usazováním ustaví stejné, může se zjevit jiné. Abychom vůbec rozpoznali a pojmenovali jinakost, musíme se opřít o pevnou půdu stejnosti. Ale jinakost není nic trvalého. Je velmi prchavá a nestálá. Stačí chvíle, a to, co bylo zdánlivě nezařaditelně nové a jiné, stává se opět věcí známou, důvěrnou a okoukanou. Stejnost je stáří jinakosti.
Pokud stejnost je zárukou stability, pak jinakost můžeme vnímat jako oživující okamžiky zjevení. To, co se oddělí z monotónní a uspávající masy stejnosti, strhává na sebe naši pozornost a nutí nás k novému promyšlení – k nové konstrukci našeho světa. Touha po jiném je důležitým motorem tvorby a bádání téměř ve všech oborech lidské činnosti.
Tento dvojtakt stejnosti a jinakosti nemusíme pozorovat jen v běžném životě a jeho různých projevech (třeba na poli nejtěkavější jinakosti, kterou je móda). Dobře patrný je také v Písmu a způsobech Božího mluvení k člověku. Starý zákon je plný příběhů, kdy Hospodin promlouvá a jedná jinak, než je od něj očekáváno. Příběhů, ve kterých vyvádí svůj lid nejen z „domu otroctví“, ale také z rovnováhy svou nepředvídatelnou jinakostí. Ve chvíli, kdy se Izraeli podaří Boží jinakost jakžtakž domestikovat a proměnit v tradici, prolamuje se do stejnosti nový otřes jiného – Ježíš. Jeho mluvení a jednání, on sám, to vše je jiné, než by se dalo předpokládat. A zaráží to nejen jeho náhodné posluchače, kteří žasnou, že káže jinak než zákoníci a farizeové, ale i jeho vlastní učedníky, promítající do Ježíše různá mesiášská očekávání poplatná myšlenkovému světu jejich doby.
Ježíšova jinakost, která se pro mnohé stala zneklidňujícím kamenem úrazu, byla po dva tisíce let zahlazována a proměňována ve stejnost. Z kamene úrazu se stával nejen stavební kvádr pro myšlenkové a politické impérium křesťanstva, ale často i šutr sloužící k ukamenování všech, kteří věří a žijí jinak. Přece ale, a to je skutečné evangelium – dobrá zpráva, nebyla tato snaha Ježíše ochočit definitivně úspěšná. Dodnes i v tom bezpečném a důvěrně známém prostoru pod kazatelnou občas zaskřípe zjevení jinakosti, která dokáže rozkývat nitro člověka i jeho stabilního světa.
Navíc se zdá, jako by současnost byla pro všemožnou jinakost dobou zaslíbenou. Od druhé poloviny dvacátého století můžeme sledovat, jak se jinakost stávala víc a víc ceněným artiklem. Někdy to dokonce začíná vypadat, že to jediné, co ještě máme napříč společností stejné, je důraz na jinakost každého jednotlivce. Máme se z tohoto trendu radovat, nebo se ho spíše obávat? Zejména pro ty, kdo se ještě nedávno díky své jinakosti museli strachovat o svou svobodu a život, je to jistě veliká úleva. Dnes už si nemůžeme břemeno soužití tak lehce usnadňovat útěkem do bunkru většinovosti. Současná devalvace jinakosti ale má i své úskalí. Co nás probudí ze spánku, až se jinakost stane normou? „Sůl je dobrá. Ztratí-li však svou slanost, čím ji osolíte?“